Díl 9: Výlet do Vídně aneb ,,Who is the leader?“

Je středa 19. listopadu, kolem 8 večer a já chystám sendviče. Poučen z předchozích chybiček (čti chystat svačinu na cestu v 10 večer, když mojí oblíbenci ze Španělska vezmou nebohou kuchyň – a všechny v ní – útokem) mažu poslední housku a zbývá mi ještě spousta času na balení, půlhodinový spánek a party ve vedlejším studentském domě. Ve 2 ráno už s ostatními nastupujeme do autobusu stojícího před právnickou fakultou, který nabírá směr Vídeň – třídenní studijní exkurze začíná.

Vše aranžuje populární profesorka z katedry mezinárodního práva Vasilka Sancin, která je mezi studenty mimo jiné známa pro svou odbornost a preciznost. Brzy s hrůzou zjišťujeme, že podobné kvality očekává během výletu i od nás – máme mít připravené otázky do všech organizací, kam zavítáme a prý jestli známe filmovou sérii Rychle a zběsile – přesně takoví máme být, když se bude blížit čas odjezdu našeho autobusu z místa A do místa B. Vzduchem se nese zklamání – žádné večerní promítání nebude.

Značně nevyspalí v 8 hodin ráno vstupujeme do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Bezpečnostní prohlídka by za normálních okolností byla pouhá rutina, která nestojí za zmínku. Naštěstí si však můj slovenský kamarád Peter vzal ke svému slušivému saku do jakési kapsy taky pořádnou kudlu, z níž byli tamní sekuriťáci pořádně rozhozeni. No čo, něčím si salám nakrájet musel.

Ze studijního pohledu to byl také parádní zážitek – pokud se nepletu, bylo to zasedání stále rady, které jsme mohli po menších skupinkách navštívit. Řešila se Ukrajina a slovo si předávali ukrajinský, ruský a americký velvyslanec. To nejlepší však mělo teprve přijít.

Byli jsme přizvání zúčastnit se slavnostního otevření výstavy o právech dětí, kde měla úvodní slovo slovinská velvyslankyně. Takto významný okamžik by jistě zasluhoval víc pozornosti, avšak všudypřítomné občerstvení mohlo sotva nechat vyhladovělé studenty v klidu. Nedělejte se a přiznejte, že byste vydrželi 10 minut pouze očima sledovat krevetové košíčky, lanýžové jednohubky či před vámi čerstvě krájený kraški pršut. Jo a taky víno bylo. Na naší obranu nutno říci, že stejně nedočkavě se do všeho pouštěli i dámy a pánové v oblecích, kteří se ještě před chvílí dohadovali o situaci na východě Evropy.

Po dopoledni v OBSE jsme se přesunuli na vídeňskou právnickou fakultu. Přednáška tam byla zajímavá, větší sranda však byla pozorovat zápas drtivé většiny posluchačů s únavou. V mnoha případech se to nepovedlo a tak jsme byli svědky podřimování, za které by se nemusel stydět ani Karel Schwarzenberg.

Jestliže bezpečnostní prohlídka v OBSE byla důkladná, v OSN, kam jsme zavítali druhý den, to bylo horší než na letišti. Ale co by člověk neobětoval pro to, aby se dostal do jednoho ze čtyř hlavních sídel zřejmě nejdůležitější a rozhodně nejznámější organizace na naší planetě.

Trvalo to snad věčnost, ale byli jsme vpuštěni do útrob Vídeňského mezinárodního centra. Atmosféra byla vznešená a na důležitosti jí přidával fakt, že ve stejnou dobu se ve Vídni jednalo o íránském jaderném programu. To však nebylo nic, co by rozhodilo naší drahou kolegyni Fanny z Francie, se kterou se jeden nikdy nenudí. Během výletu a možná ještě dříve stála u zrodu hlášky ,,Who is the leader?“ – odpověď závisela vždy na situaci. Jednou z nich byla i ta ve výtahu, kdy se 20 značně rozveselených studentů ze Slovinska mačkalo na ctihodně vypadajícího chlapíka – pochopitelně v saku a s patřičně distingovaným výrazem – a Fanny spustila chorál v kouzelné francouzské angličtině: ,,Who is the leader? THE SIR!“ Než se dveře výtahu otevřely, vše stačila několikrát zopakovat a příslušného pána označit prstem, kdyby někdo pochyboval. Chlapík nehnul brvou, ale nějak si myslím, že na tento zážitek jen tak nezapomene.

Jinak to bylo v OSN fajn. Potkali jsme lidi, které jejich práce vážně bavila a snad část jejich energie přenesli i na nás. Mezi přednáškami jsme zavítali do kantýny a ta poskytla další důvod proč usilovat o práci v následovnici Společnosti národů. Na výběr bylo snad z desítek světových kuchyní a cena dražšího hlavního jídla se pohybovala okolo 5 EUR.

Pakliže mám zmínit, jak jsme naložili s volným programem, vánoční trhy jsme viděli a byly krásné. Hlavní bodem večerních a ranních hodin ale byla party na našem pokoji. Zde mohu demonstrovat kvality hostelu Wombat, kde jsme byli ubytováni – v normálních hostelech spíte na pokojích pro 10, ale místa je tam tak pro 4. Nás oficiálně bylo na pokoji 5, a když řeknu, že večer se jeho populace rozrostla na přibližně 30 osob, nebudu přehánět. A nějaké to místo na podlaze by se ještě našlo.

A jak už to po party bývá, ráno bylo krušné. Pamatuji si ty prázdné pohledy, čekání před zabouchnutými dveřmi poté, co jsme večer zaměnili kartu s jiným pokojem, jídelní paběrkování před výbornou snídaní (ten hostel byl vážně super) a následné pěší prohlížení Vídně. Nejodvážnější si zkusili i nějakou tu atrakci v Prátru, pro některé byl však adrenalin zvládnout bez poskvrnky cestu zpátky do Lublaně. Podařilo se, a když jsme kolem 10 večer stáli před budovou naší milé právnické fakulty frontu na bágly, byli jsme unaveni, ale maximálně spokojeni.

A za chvíli to všechno sníme! (V OBSE)

V kompletní sestavě před Vídeňským mezinárodním centrem.

V dáli by za lepšího větru vlála vlajka ČR. (OSN)

Snaha o ranní koncentraci. (Diplomatická akademie)

Fotodůkaz velikosti našeho pokoje. 

Ranní pohled z postele nepotěšil.

Díl 8: Všechny cesty vedou do...

,,To jste namíchaní jako skupina na fotbalovém mistrovství světa“, povídá recepční hostelu a podává nám zpátky osobní doklady. A to ještě netuší, že k Česku, Bulharsku, Maďarsku a Číně (hm, i kdyby se tyhle mančafty na MS dostaly, ve stejné skupině nikdy nebudou) se později přidá reprezentant Dánského království, který mezitím čeká na ulici s půjčenou Corsou (ano, to auto jsem si oblíbil). Není to ledajaká ulice, o pár bloků dál už se na nás těší skvostné Forum Romanum. Jsme v Římě a předtím jsme byli v Pise a Florencii. Italský výlet stál za to a tak zde vypíchnu pár věcí, na které hodlám uchovat vzpomínku.

Nezapomenu na…dvouhodinovou okružní cestu po Florencii za účelem nalezení parkovacího místa. Bohužel, za rozumnou cenu či snad zadarmo v širším centru nemůžeme ani náhodou pochodit. Zastavujeme, konverzujeme s místními (anglo-italsky), mokneme, nadáváme, po věčném hledání parkujeme za 5,- EUR do dalšího dne. Jaké je druhý den naše překvapení, když auto necháváme stát na kopečku s nádhernou vyhlídkou na město. K hostelu to není daleko a vše je zdarma (nepočítáme-li servisní poplatek přátelskému chlapíkovi, který nám auto ,,pohlídá“).

Nezapomenu na…báječné noční prohlídky města. Florencie je přímo magická a večer vypadá ještě lépe než ve dne. Katedrály, kostelíky, romantické mosty, lahvové pivo Morreti a trocha umělého světla – to vše vytvořilo působivou atmosféru, kterou jsme s přáteli vychutnávali plnými doušky.

Nezapomenu na…kavárnu u řeky, ve které jsem v deníku Gazzetta dello Sport zjistil, že v neděli hraje AS Řím domácí zápas s Turínem (o tom později).

Nezapomenu na…lekci karate, taekwonda a dalších bojových sportů v Pise. Lidé ve snaze ohromit své blízké nejlepší fotkou, na které svými končetinami podpírají onu proslavenou šikmou věž, vytvářejí takové pohybové choreografie, že by koukal i samotný Bruce Lee.

Nezapomenu na…jednu z nejlepších pizz v mém životě, kterou jsem pozřel v zapadlém krámku v Římě. Po zkušenostech z Florencie jsem byl opatrný (kousek housky s mozzarelou a rajčaty za téměř 4 EURA), ale tady vše klapalo. Totálně vyhladovělý (po více jak dni na mých sendvičích a vodě) jsem dostal několik velkých a čerstvých kousků italské pochoutky. Nebylo to však jen hladem – pizza byla parádní a tak jsem po 3 minutách chůze obrátil kormidlo, dočasně se rozloučil se zbytkem posádky a utíkal zpátky (tentokrát pro výborné Calzone plněné houbami a smetanou).

Nezapomenu na…moment, když jsem poté s plným žaludkem vešel do kostela, kde na mne čekali ostatní. A s nimi další lidé, jejichž krásné obleky a šaty prudce kontrastovaly s našimi džínami a zpocenými triky. Jo a taky tam byla jedna televize. Zcela náhodou jsme se tak v Římě zúčastnili kostelní verze ,,kdosi hledá superstar“. A nebyla to žádná béčková soutěž – dle všeho šlo o mezinárodní finále – poslechli jsme si tak například tenor z Řecka, soprán z Ameriky, zafandili Čechovi, Dánce a pak utíkali na hostel, ať jsme čerství na další den.

Nezapomenu na…právě ten hostel. Na takovou porci punku jsem vážně nebyl připraven. Spát se 13 lidmi na pokoji nevelkých rozměrů není nic, co by jeden nezvládl, ale jen kdyby to šlo. Byla to totiž spíše diskotéka než hostel a tedy o vašem brzkém vstávání bylo zbytečné někoho přesvědčovat. Navíc mladí chlapíci z recepce měli svou profesi i jako koníčka a nevynechali příležitosti, aby se sobě nebo svým přátelům nesnažili z ubytovaných slečen vybrat nevěstu (minimálně do zítra).

Nezapomenu na…moment, kdy mi a třem dalším zájemcům z našeho zájezdu předali ve fanshopu lístky na ligové utkání AS Řím – AC Turín. Každý z nás přistupoval k tomuto zážitku jinak – já byl blahem bez sebe celý den (a vlastně i ten další), Simon z Dánska to bral jako zajímavé zpestření, které může přidat k dobru v hospodě u piva, Maďarka Zsófi (věrná fanynka klubu Ferencváros Budapešť) mohla porovnat kvalitu italské a maďarské nejvyšší soutěže a pro Heqing z Číny šlo o první návštěvu fotbalového utkání v životě - nezbývá než věřit, že si to také užila (jak alespoň sama tvrdila).

Nezapomenu na…selfie šílenství. Stačilo se jen přiblížit k jakékoliv významnější památce a už kolem vás jako supi kroužili prodejci všelijakých teleskopických hebel, bez kterých se dle jejich názoru nikdy nevyfotíte sami tak, aby se vám to líbilo.

Tak tohle a ještě mnohem více byl pro mne 5-ti denní výlet na Apeninský poloostrov. Jsem vážně rád, že se náš troufalý a cestovně náročný plán povedl a všichni máme na co vzpomínat. Florencie a Řím jsou nádherná města, ale už vzhledem k těm davům lidí nevím, jestli bych tam někdy chtěl bydlet. Pro dlouhodobý pobyt je z mého pohledu daleko přívětivější klidné, mírumilovné Slovinsko. Byla to dobrá volba.

 

A pak že neumíme selfie!

Jsme tam! Další fotbalový sen splněn. 

Pro tento obrázek mé nohy trpěly. (Florencie)

Vypadáme spokojeně, ale cestou nahoru to sranda nebyla.

Fotím mezinárodní posádku: Heqing, Zsófi, Bilyana, Simon.

Ptá se jí někdo:,,Jak ti stojí?"

Forum Romanum a já si hned vzpomenu na zkoušku z římana!

Díl 7: Toulky okolím

,,Vidíš na tý džípíesce to červený tlačítko? Tak to už nikdy nemačkej. Já ho totiž zmáčknul a teď jsme v prdeli.“ Tak nějak zhodnotil naší situaci Čech Ondra z brněnské „lesárny“, když jsme na dálnici právě minuli odbočku na první cíl naší cesty. Poté si však v pozici navigátora počínal natolik brilantně, že naše pětičlenná česko-slovenská výprava ve vypůjčeném Opelu Corsa nabrala správný směr a během jediného dne projela slušný kus západního Slovinska.

ČSFR na Predjamském gradu! Peter, já, Ondra, Simča, Vojta.
  Foto: ©SimčaS

Prvním cílem, kde se nám podařilo skutečně dojet byl Predjamski Grad. Jedná se o vskutku unikátní objekt skrývající se pod 123 m vysokou skalní stěnou. Zatímco v 15. století se zde usídlil jistý loupežník Erasmus Lueger, dnes jej okupují turisté a většina z nich byla toho dne českého původu. To jsme poznali hned při pokusu o první skupinovou fotku. Chybělo málo a česky jsem povzbudil ostatní nechť poprosí ,,tady dědu vedle ať nás cvakne“. Jaké bylo mé překvapení, když se z elegantního turisty vyklubal našinec, který nás ochotně vyfotil.

 Ta je jak na obal od cédéčka...(v Ajdvoščině).
  Foto: ©SimčaS

Po lekci z historie a hodině češtiny jsme si to namířili směrem do Štanjelu, dle průvodce jedné z nejstarších a nejkrásnějších obcí v krasové oblasti. Touha stihnout toho co nejvíce byla silná, ale hlad nás přemohl a proto jsme po horské etapě nechali Corsu odpočinout v městečku Ajdvoščina. Jak už to v životě bývá, nejlepší jsou věci, se kterými nepočítáte a přesně tak tomu bylo zde. Kdo by taky čekal, že si v obyčejném bufáči u cesty dá jednu z nejlepších pizz, kterou měl ve Slovinsku? Kdo by si troufl říci, že ho po vydatném obědě napadne uspořádat menší fotbalový zápas na přilehlém hřišťátku? A napadlo by někoho, že v Ajdvoščině (kde jsme původně neplánovali zastavit) najdeme tolik zajímavých míst k fotografování sebe či okolí? Všechny tyto krásné příhody měly také jedno společné mínus – čas se nám krátil. Proto bylo třeba nahodit motor a zamířit do Štanjelu.

Štanjel je vážně kouzelný, tady musíte!
  Foto: ©SimčaS

Na místo určení dorazila naše výprava v pravou chvíli. Bylo pozdní odpoledne a sluníčko osvětlovalo zdi starobylé vesnice. Zvěsti o jeho kráse nelhaly a místní to dobře vědí, proto na náměstíčku číhali s flaškami plnými různých dobrot, ať už k snědku či konzumaci v tekuté podobě – samozřejmě že zadarmo to nebylo. Opravdové překvapení nastalo o pár klikatých uliček dále – u menšího dvorku byla ve výšce očí malá dřevěná skříňka a v ní umístěny sklenice s domácím medem. Nabídka byla široká a lákavá, ale kde to zaplatit, když kolem nikdo nebyl? Přímo na místě – stačí vhodit peníze do největší sklenice umístěné hned vedle medů. Stejný systém se aplikuje v případě zájmu o vystavené pohlednice. Na malém stolečku si pak každý zákazník mohl vzít taštičku a svůj nákup způsobně odnést. Turisty z české kotliny tento výjev potěší a zároveň zamrzí, když se zamyslí nad tím, zda by toto mohlo fungovat i v jeho domovině. Na dlouhé filozofování však nebyl čas, bylo třeba obdivovat výhled z romantického parčíku, vybaveného až kýčovitými jezírky a také altánkem, z kterého se otevíral výhled na úchvatnou okolní hornatou krajinu plnou zeleně, kterou tu a tam narušovaly menší stavení či dokonce vesničky. Dojem z této návštěvy nemohlo pokazit ani kafe v místním bistru, které skutečně za moc nestálo.

Tady si lidé pořád důvěřují. 

Na cestě zpět jsme plně využili faktu, že jsme byli vlastními pány a mohli jsme zastavit, kdykoliv se nám něco v okolí zalíbilo. A zastavovali jsme často. Procházka po vinicích, kostelík na kopečku, fotka s autem mých dětských snů (volkswagen brouk alias „madetek“), to vše jsme stihli, než klikatou horskou cestičku uťala přípojka na dálnici. Není nic lepšího, než mít kulturně vzdělaného spolujezdce, který má v režii hudební produkci. Alespoň to jsem si říkal, když na cestě tam hráli Zeppelini a jim podobní. Netušil jsem však, že Ondrův hudební záběr obsáhne i Mozarta a jiné věhlasné umělce, které uznávám pouze do té doby, než v autě vytvoří takovou atmosféru, že usíná i volant (o řidiči ani nemluvě). Přesto vše jsme dorazili k poslednímu turistickému bodu naší cesty. Nebo prvnímu? Odbočku na Cerknické jezero jsme totiž minuli hned z rána po již zmíněném nedorozumění s navigačním zařízením. Naštěstí to byla jediná chybka k níž v souvislosti s jezerem došlo. Pokud se jej totiž turista snaží najít v teplejších letních měsících, bude jeho snaha marná. To my pochopitelně věděli (díky za průvodce, Šmigi) a počkali si, až deštivé podzimní dny vytvoří na rozsáhlém poli (kde se jinak pasou krávy) obrovskou vodní plochu. Kdyby se nám to povedlo za světla, viděli bychom zřejmě více, ale i tmu nad jezerem jsme si dokonale užili.

Můj pohádkový hrdina!
  Foto: ©SimčaS

Jako celý výlet. Člověk je však nenasytný a tak místo pokojného usazení se v Lublani zanedlouho následovalo italské dobrodružství. A o něm to bude příště.

No nezdá se vám to dramatické? (Cerknické jezero).
  Foto: ©SimčaS

Díl 6: Kuchyně otevřena!

Jestli jsme vážně to, co jíme, jsem tak trošku Evropan říznutý dobře kořeněnou Asií, exotický Afričan s přídavkem obou Amerik a pokud se dobře vaří i v Austrálii, klidně budu i protinožcem. K mému štěstí Lublaň nabízí nespočet možností, kde mohu dostát svému mezinárodnímu jídelnímu původu.

Jednou z nich je dozajista Odprta kuhna – tedy otevřená kuchyně, která se koná každý pátek v teplu přívětivých měsících na břehu řeky Lublanice. Kuchaři a kuchařky z místních restaurací reprezentující snad všechny kuchyně světa se od ranních do večerních hodin chopí svých náčiní a provoní přilehlé okolí takovým způsobem, že to snad musí narušovat průběh přednášek na vedle stojící právnické fakultě (já to posoudit nemohu – v pátky ve škole nebývám).

S jistotou však mohu prohlásit, že bez tohoto zážitku je hřích opustit slovinské hlavní město. Vím to už v momentě, kdy vidím obrovskou frontu stojící před indickým stánkem, který nabízí jejich verzi tortill. Skvěle kořeněné, čerstvé, lehké, šťavnaté – nevím, zda jsem kdy zkusil lepší (díky Simčo). K tomu všemu si můžete koupit báječný mangový koktejl a dostanete se do takového rauše, že se před vámi zjeví Tádž Mahal. Já dal před mořskými plody, pořádně propečenými burgery či vegetariánskou (velmi lákavě vypadající) stravou přednost přátelům z Afriky a za chvíli seděl obklopen dalšími spolustrávníky na schodech s egyptskou tortillou plněnou dvěma druhy masa, se kterým kuchtíci rozhodně nešetřili.

Ceny se pohybují okolo 4-5 EUR za porci, vzduch voní, lidé se baví…a vzhledem k velikosti Lublaně nemůžete nepotkat známé. Naše gastronomická výprava narazila na místní legendu – Jakoba ,,Nodrinkinga“, který se stará také o bezpečnost a klid na kolejích v Rožné dolině (od jisté španělské párty na konci září). Většinou to vypadá tak, že člověk se přenese přes veškerý rámus na chodbě a v kuchyňce, po dvou hodinách bdění začne konečně usínat, když v tu ránu se zjeví Jakob a jeho až do morku kostí prorážející: ,,Nooou drinkink hííír, džentlmens!“ vás spolehlivě probudí natolik, že o zábavu na další dvě hodiny máte postaráno. Přesto je to sympatický chlap, který má rád studenty (kromě Španělů) a studenti zase mají rádi jeho (i Španělé, těm je to jedno).

Dalších slov není potřeba, Simča mi z naší exkurze poskytla moc povedený obrazový materiál. Užijte si fotky s jídlem dosyta, příští zápisky budou cestovní a sendviče se nefotí!

Už jen to logo je k sežrání!
  Foto: ©SimčaS

Porce byly takové, že jsme se příjemně najedli...
Foto: ©SimčaS

...což neznamená, že bychom si odpustili sladkou tečku.
  Foto: ©SimčaS

Tváří se výhružně, ale dobré to bude ďábelsky.
  Foto: ©SimčaS

Vlastní oslavný profil na FB, kdo z nás to má? Jakob ano!
    Foto: ©SimčaS

Odprta kuhna - jedinečné místo k poznávání cizích kultur.
Foto: ©SimčaS

Díl 5: Pro jednou o škole

Pamatujete? V první třídě spousta z nás dostala za úkol nakreslit, čím by jednou chtěla v životě být. Popelář, pilot, fotbalista…vizuální dojem nebyl v mém podání nikterak ohromující, ale plán byl jasný – ze 3 vysněných chlapeckých povolání něco vyjít musí. Jenomže totální absence byť pouhých náznaků manuální zručnosti poslala popeláře do kopru, s vzorečky a fyzikálními zákony odletěl sen o životě v oblacích a fotbal? Nebýt toho kolena, na pivo by to bylo pořád dobrý, na chleba bych ale mnoho nevydělal. Protože však dokáži tyto plánovací chybky obhajovat a hovořit o nich (stejně jako o čemkoli jiném) celé hodiny, další volba byla jasná – zkusím to na právnické fakultě!

A sportovní terminologií řečeno, už si na ní kroutím pátý rok vysokoškolského studia. Pomineme-li zkouškové období, je to veskrze příjemná existence. Pokud se však čas od času neobjeví někdo, kdo vysloví TU ŠÍLENOU OTÁZKU: ,,Už víš, co budeš dělat po škole?“ Upřímně, mnohem raději bych v takovou chvíli odpovídal jako fotbalista po ukončení zápasu na duchaplná tázání reportérů: ,,Vyhráli jste. Co na to říkáte?“ Avšak – přesto všechno na naléhavosti dotazu asi něco bude a zamyslet se nad budoucím povoláním během studia neuškodí. Mnohokrát jsem se o to snažil a párkrát se už cítil velmi blízko finální odpovědi, nakonec se vždy ukázalo, že to byly jen letmé lásky. Nezbývá než věřit, že samotný Erasmus bude v mém pátrání po trvalejším vztahu k předmětu, se kterým překonáme ruku v ruce i nástrahy diplomové práce, užitečný. Proto považuji za vhodné pozvat vás tímto na letmý průlet pěti semináři, které zde absolvuji během zimního semestru.

Comparative Family Law - začíná se v pondělí ráno a tempo je ,,strhující“ natolik, že mnozí tuto příležitost využívají k dohnání víkendového spánkového deficitu. Na druhou stranu budeme dělat prezentace a díky pestrému národnostnímu složení se snad dočkáme zajímavých rodinně-právních srovnání.

Diplomatic and Consular Law – pro mě bomba! Většinou to bývá tak, že čím větší expert/ka předmět učí, tím větší čeká studenty nuda. Zde však pod dohledem renomované Vasilky Sancin zažíváme zajímavá diplomatická dobrodružství. A kdyby se někdo podivoval mému nadšení, rád předložím oficiální studijní materiály, kde se nachází mj. kapitola o vybraných vínech z Francie, Německa atd. Zkrátka diplomat musí být vycvičen po všech stránkách a já přípravu (zvlášť ohledně této kapitoly) neplánuji podcenit!

International and European Social Security Law – asi to není můj předmět snů. Beru jej však jako důkaz toho, že vždy strašně záleží na vyučujícím. V našem případě jde o mladého profesora, který by dokázal zajímavě a energicky podat zřejmě i komentář k závodu slimáků.

Law of the Sea – zde přichází středeční odpolední depka. Oběd je za vámi a šedivé chvíle plné nepříliš záživných definic už si na vás brousí zuby. Ještě že pak přichází…

…European Human Rights Law – předmět učí bývalý ústavní soudce, který se příští rok chystá do důchodu. Bude jej škoda. Metody má totiž kreativnější než kdejaký mladý zajíc. Na první hodině nám rozdal něco na styl televizních ovladačů, prostřednictvím kterých jsme odpovídali na kvizové otázky a následně na tabuli viděli vyhodnocení našich odpovědí. Problematika je zajímavá a Slovinsko (na první pohled kupodivu) okupuje čelní příčky v počtu případů, které se proti členským zemím Rady Evropy vedou před Evropským soudem pro lidská práva – ideální destinace ke studiu takového předmětu.

Celkově mám z toho všeho dobrý pocit. Už jsem otevřel i nějakou tu knihu a nebylo to pro to, abych udělal zkoušku, ale z čistého zájmu o věc. To se mi předtím stalo málokdy. Je to mnou, fakultou či za to snad může Kalousek?!

Budova školy se poněkud liší od mé pražské alma mater. Zvenku obě působí vznešeně a  důstojně, rozdíl nastává vevnitř. V Praze můžete obdivovat hudlickou žulu, zde dominuje světlo. Díky všudypřítomným sklům si sluníčko nachází cestu nejen do nejmenších koutů místní varianty ,,collegia maxima“ (největší přednáškový sál na PF UK), ale především zpříjemňuje oběd, kávu nebo pouhé posezení s přáteli na chodbě vedle bufetu a menzy (přidejte chutné jídlo, zapomeňte na sezení alá sardinka v té naší pražské a máte obrázek příjemného školního oběda). Aby to nevyznělo blbě – drahou budovu na Nám. Curieových mám tuze rád, jen je to příjemné zpestření, když vás v pátek ve škole hladí sluneční paprsky místo pohledu na děsivé říšské orlice a jiné rekvizity, které jsou na pražských právech tu a tam instalovány při natáčení dobových snímků.

Školní exkurze skončila. Ostatně i místy poněkud slizcí zástupci studentské organizace nám v jednom z uvítacích mailů psali varování, že bychom to s ní neměli nijak přehánět. Tak příště zase něco o lidech. Nebo o Slovinsku!

Že vám zde tato fotka příliš nesedí? Ani mi ne, proto jí zasadíme do kontextu: tento floutek chtěl být v mládí popelářem, pilotem či fotbalistou. (Jinak jde o víkendový výlet na Bohinjské jezero.)

A tady jí máme - budova právnické fakulty v celé své kráse.

Foto: ©SimčaS

U příležitosti dne OSN k nám zavítal i Martin Nesirky, který snad působil ve všech městech světa a mj. přes čtyři roky dělal mluvčího generálnímu tajemníkovi Pan Ki-munovi.

Foto: ©SimčaS

Díl 4: Není výlet jako výlet

 V autě nikomu zásadně nezastavuji (občas ani těm, které mám nabrat) a naprosto po zásluze nikdo nezastavuje mi. Nic se na tom nezměnilo ani minulý pátek, kdy jsem se poprvé v životě pokusil stopovat.

Povzbuzen tím, že v Lublani stopuje snad každý erasmák a dle názoru mnohých na světě není mnoho jednodušších věcí, připojil jsem se k mezinárodní výpravě směřující na jezero Bled. Mít mezi sebou Maďara, mohli jsme se přejmenovat na Klub mladých přátel Visegrádské čtyřky – v naší skupině byl krom mne Slovák Peter a dvě studentky z Polska, Tatiana a Sylwia. 

S vysněným cílem ,,Bled“ na kartónu, nejistotou a předstíraným úsměvem na tváři jsem se u výpadovky z města cítil jako volič před proslaveným volebním plakátem ČSSD – bude to moje poprvé!

A nebo nebude? Uběhla téměř půlhodina a nikdo o nás nezavadil ani pohledem, na tož aby zastavil. Rozdělujeme se tedy na dvě skupinky, jedna zůstává na místě, já a Sylwia se přesouváme blíže odbočky na dálnici. Tam o nás řidiči jeví zájem mnohem větší. Většinou se to projevuje nechápavým klepáním si na čelo – na tak blbém místě už dlouho nikdo nestopoval.

Po dalším přesunu už na nás většinou přátelsky mávají a gestikulují ve smyslu ,,už máme plno“ a nebo ,,sorač, jedu jinam“. V době naprostého zoufalství polské kolegyni volají její ctění krajané, kteří na stejné místo míří z koleje vlastním autem a mají dva místa – že by happy end?

V době, kdy Tatiana s Petrem stopla mladého muže v BMW s černými brýlemi a prý také ,,nejlepšími konexemi na prestižní slovinské právníky“, nastupujeme do ,,samochodu“ velikostí nápadně připomínajícího legendárního Malucha. Šofér nás upozorňuje, že před Bledem navštívíme slovinsko-rakouskou hranici, kde bude posádka vysazena a on ,,bude jezdit rallye“.  Směji se a sám pro sebe si říkám, že je to podobně troufalé, jako bych nastoupil k utkání NHL se smetákem místo hokejky. Myslel to však vážně a po chvíli jízdy jsem skutečně rád, že budeme ještě větší závodní vložky ušetřeni.

Po vysednutí se nám za nevábného počasí podařilo vyšplhat až k hraničnímu kamenu ve výšce něco přes 1400 metrů nad mořem. Zážitek dobrý, jezero Bled se však stále nekonalo a já začínal být nervózní. Po sestupu, zástavce v supermarketu a dalších dobrodružstvích dojíždíme před pátou konečně na místo, kam jsme prvotně chtěli. Děláme společnou fotku a přemítáme, co vše okolo jezera podnikneme. Rozjímání přeruší další polský kolega, který právě zjistil, že do hodiny musí být v půjčovně, kde má zamluvené auto na víkend. Na jednom z nejvyhlášenějších turistických míst Slovinska jsem tak strávil sotva půl hodiny a už sedím s ostatními v autě směr Lublaň. Ne vše se zkrátka podaří, jak by jeden čekal. Alespoň mám dobrý důvod se tam zase vrátit. Jen možná raději vlakem… .

V porovnání s touto avantýrou působí předchozí výlet s českými parťáky Simčou a Vojtou do vesničky Škofja Loka - dle průvodce jedné z nejkrásnějších ve Slovinsku - jako rutinní záležitost. Vlak tam i zpět jsme stihli, navštívili vše, co navštívit šlo a dali si kávu na úžasném balkóně poblíž malebného mostu. Ten nechal ve 14. století postavit jistý biskup Leopold. Doposavad všechno fajn – kdyby z něj poté se svým koněm nespadl a neutopil se v řece.

Je to zkrátka nádherné místo, které stojí za vidění. Pokud Vás k tomu nepřiměla ani historická kuriozita, určitě se to podaří níže umístěným fotkám, které pořídila Simča.

Loški grad, ze kterého je dnes muzeum.

Škofja Loka v celé své kráse.

Na balkónku vpravo měli super kávu. O kousek dál zmíněný most.

Když právník potká geografy.

                                                                                                                     6. 10. 2014, Lublaň 

Díl 3: Jsme ,,Slovinci“! A máme na to papíry...

       Stejně jako ve fotbale nemůžete tlačit na pilu po celý zápas a Vaší útočné akci předchází promyšlená mezihra ve středu pole, tak i já po úvodní bloggerské smršti zvolnil tempo a svou šanci si vyčekal. A teď je to tady, jdeme dva na jednoho! Aby bylo o čem psát, rozhodl jsem se úspěšně dokončit kurz slovinského jazyka, absolvovat konferenci MUNLawS a především jíst, kde se dá, abych se o to všechno mohl s Vámi nyní podělit.

Jak bylo naznačeno v úvodu, na konci září jsem se já a mých 17 milých spolužaček a spolužáků stali ,,certifikovanými Slovinci“. K dosažení tohoto nečekaného životního úspěchu bylo třeba zdolat překážku v podobě písemné a ústní zkoušky. Štěstěna byla na mé straně, když jsme si s makedonskou kolegyní na ústní části vytáhli ,,rozhovor v restauraci“. Díky lehké hospodské konverzaci ve španělštině jsem čtyři léta na gymplu procházel (nepochopitelně) hladce tímto, na první pohled sympatickým jazykem, a na tuto tradici jsem navázal i se slovinštinou. Stačilo vyžádat si ,,mizo za dva“, zeptat se ,,kakšna je vaša hišna specialiteta“, z vinného listu zvolit ,,pol litra refoška“, to pro jistotu doprovodit ,,pivem Union“ a na závěr imaginárního gastronomického zážitku okusit ,,prekmursko gibanico“ – sladkou kalorickou bombu ze severovýchodu země.

Skvělá squadra skupiny 10! Já už byl na MUNLawS.

Kurz jsme zvládli všichni a pevně věříme, že je to díky nespornému lingvistickému umu. Zlí jazykové by nám mohli podsouvat tu bonboniéru a slovinskou písničku od Tinkary Kovač (místní Anna K) dva dny před testem pro naší profesorku Andreju, ale historie se neptá a proto necháme konspirační teorie raději stranou.

V pátek 26.9. v 10:30 jsem měl jazykový certifikát v kapse a za normálních okolností bych byl na cestě do nejbližší hospody. To by tomu však nesměl předcházet zdlouhavý a urputný niterní souboj, ve kterém pohodlnost dlouho vedla, nakonec však byla těsně poražena odhodlaným svědomím. Zápasilo se o účast na mezinárodní konferenci MUNLawS, modelu OSN, která měla proběhnout od pátku do pondělí na zdejší právnické fakultě. Tolikrát jsem si říkal, že jsem se na to měl vykašlat a radši vyrazit na výlet. Nemusel bych trávit krásné zářijové dny nad papíry o neutěšené situaci v Jižním Súdánu, zabývat se hrozbami internetového terorismu a pročítat vše, co diplomaté a politici Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska (země, kterou jsem měl jako delegát zastupovat v Radě bezpečnosti) na mezinárodní či domácí půdě o těchto tématech kdy řekli.

Security Council v plné parádě!

Svědomí tedy vyhrálo a já jsem místo na pivo mířil na zahajovací ceremoniál, plný nejistoty, co nadcházející dny přinesou. Povzbuzením bylo, že z koleje mne doprovázela milá číňanka Heqing, která byla delegátkou Jordánska a hned po vstupu do budovy jsem potkal spolužáky z pražských práv Lukáše a Jirku, kteří se pro změnu chystali zasednout ve Světové bance.

Spojka z pražských práv na konferenci. Vlevo je slezský prvek.

Přes skutečnost, že to byla má první modelová konference OSN vůbec, nervozitu před každým projevem (a že jich za ten prodloužený víkend bylo) a to, že jsem toho moc nenaspal, svého rozhodnutí určitě nelituji. Naučil jsem se spoustu nových věcí, analyzoval nedostatky, na kterých je třeba zapracovat a v neposlední řadě dospěl k zajímavým zjištěním. Například - čím lepší výkony delegáti a delegátky podávají během dne, o to více se odvážou během tzv. social events. Žádní zalezlí šprtíci jak by snad jeden očekával, prostě vůdčí role se chopí nejen na půdě své komise, ale i na parketu a na baru. A když jim na karaoke párty pustíte slovinskou písničku (většina zúčastněných byla ze Slovinska), málem se porvou o mikrofon. Sečteno, podtrženo – bylo to super and… God save the Queen!

S přáteli z jazykového kurzu pokračujeme v degustačních toulkách po místních restauracích, které akceptují „študentski boni“ – slevy na jídlo. Náš záběr je široký a tak jsme se prostřednictvím vidliček a nožů octli opakovaně v Mexiku, Číně, Itálii, Thajsku…až si říkám, že bychom se taky někdy mohli zastavit ve Slovinsku. Ale marná sláva, u mne zatím jednoznačně vede Mexiko reprezentované restauraci Joe Pena´s, které sekunduje Cantina Mexicana. V prvně jmenované jsme po úžasné polévce dostali k zakousnutí nachos se třemi omáčkami, následovaly skvěle vypadající a ještě lépe chutnající tortilly, quesadilly, burrita a „cojávímcoještě“. Když jsme mysleli, že bychom po hodině a půl příjemného sezení zaplatili, přistál nám na stolech voňavý domácí dezert. Nikdy jsem nic takového nejedl a s konstatováním, že byl skvělý, obsahoval čerstvý ananas a místy připomínal lívance odkazuji na foto níže.

Dezert, na který s láskou vzpomínáme:)

Je středa a první informační schůzka na právnické fakultě (kterou jsem dobře poznal během víkendu) se koná ve čtvrtek. Toto (snad krátké) setkání je jediným pevným bodem v zatím volném programu. Po předchozích dnech se rád na chvíli zastavím. Nejlepší by bylo tzv. aktivní zastavení - v přírodě! Ta je tu nádherná a v posledních dnech jsem jí nevěnoval příliš času. 

                                   

                                                                       1. 10. 2014, Lublaň

Díl 2: Dobrodošli v Ljubljani

Být studentem v Lublani je skvělé. Počasí ve Slovinsku zatím mizerné. S tím, že nás chtějí naučit slovinsky, to myslí fakt vážně. Dánům skutečně chutná Carslberg. Tam, kde zbytek světa pařit přestává, průměrný Španěl teprve začíná. To je jenom pár zjištění, které jsem během prvního týdne na Erasmu učinil. Ale popořadě.

,,Máme volné místo na pokoji 207. Bydlí tam student z Dánska a také bude studovat právo, berete?“ Beru a jsem rád, že to není ,,amigo de Espaňa“. Aby bylo jasno, Španělsko i jeho obyvatelé mám tuze rád, jen z předchozích varování vím, že v noci neradi spí nejen o víkendu, ale i přes pracovní týden. Pokoj je super a oproti mé drahé pražské Jednotě je dokonce vybaven ledničkou. S šestadvacetiletým Simonem z Dánska dáváme na seznámení plzeň. Studuje v Aalborgu. Když mu později v jakémsi irském pubu vyprávím, jak jsem byl rád, že budu bydlet s někým ze severní Evropy, oba se smějeme. Už totiž víme, že bydlíme s celým pyrenejským poloostrovem na jednom patře. Všude vedle nás je to samý amigo co v 1 ráno vstane, povečeří, do čtyř paří na chodbě a pak vyrazí do města. Ale přes veškeré probděné noci, zbytky skříněk na podlahách (ulepených od piva), jsou vlastně tak milí a přátelští, že jim všecko brzy odpustíte.

Pakliže jsem si myslel, že kurz slovinštiny bude pouze team building bez jakéhokoliv mentálního nasazení, šeredně jsem se spletl. Partu máme skvělou, složenou z lidí z Česka, Slovenska, Makedonie, Rakouska a Německa. Z nějakého důvodu (snad, že jsme slovanští bratři a Rakušanka s Němcem o to zažádali) jsme se však octli v pokročilé skupině 10. Reálně se obávám toho, že po 3 týdnech budu umět slovinsky lépe, než po 4 letech španělsky (i když tento jazyk zde již také oživuji).

Studuji v Praze a teď i v Lublani. Obě města mám rád. Vzpomínám na oblíbené pražské hospůdky s nejlepším pivem na světě, skvělé spolubydlící, ,,právničky a právníky“. Lublaň je ale oproti Praze stejně v něčem jiná. Přátelštější. Hned po příjezdu studenta pevně obejme a nepustí. Ač je před vámi spousta papírování a vyřizování, vše probíhá neskutečně příjemně, hladce a když se to vyřídí, přichází malý ráj. Zejména v podobě studentského stravování. To zaslouží samostatný odstavec.

Stát poskytuje všem studentům ,,jídelní dotace“. Jedná se o cca 2,5 euro na jídlo a takto zvýhodněných si jich můžete dát kolem 21 v měsíci (tzn. třeba každý oběd v pracovním týdnu). V menze připomínající luxusní restauraci pak sedíte s přáteli u polévky, salátu, hlavního jídla a dezertu za 1,5 €. Když se to omrzí, vyrazíte do téměř kterékoliv klasické restaurace. Systém je stejný a tak jsme si v pátek pochutnali v Thai Inn Pubu na parádním asijském jídle za 3,5 €. Pochutnali si tedy zvlášť ti, kteří dali přednost meníčku, které mělo na jídeláku méně než dvě papričky. Tímto zdravím Petra, snad stale žije.

Dále je tu perfektní system městských kol – za 3 € ročně si je můžete z elektronických stojánů brát jak chcete (pokud stojan není prázdný a nebo naopak plný, když kolo vracíte). Nebo třeba Urbana Card, se kterou se dá jezdit všude. Její účel se částečně prolíná s tím, kterému měla sloužit pražská Opencard – chytrá čipová karta pro Pražany i návštěvníky. Někde se podaří, někde ne.

Jediné, z čeho by člověk mohl být kapku rozmrzelý, je počasí. V pondělí a úterý bylo ještě slunečno a 26 stupňů. Od té doby se zatáhlo, prší a teploty jsou kolem slabé patnáctky. Kdo by si tím nechal zkazit náladu, když vše ostatní funguje lépe, než čekal, no ni?

13. 9. 2014, Lublaň 

It will be even better, just wait for it...

...and here it is! Celý komplet za 1,5 eur. Menza v Lublani. 

Cesta do školy trvá 20 minut a je i zábavná.

Z lublaňského hradu je super výhled na hory (ale musí být hezky).

Slovinské zápisky 1: Chorvatský prolog

Znáte ten pocit, který se vás zmocní, když dorazíte na místo ,,M“? Je jedno, zda jste právě doletěli na vysněnou dovolenou v Karibiku nebo vybalujete věci na chatě v Beskydech a těšíte se na večerní grilování s dobrým pivem a zážitky, které přinese zítřek. V takovou chvíli nemyslíte na nic jiného, užíváte si kouzlo okamžiku a poslední co vás napadne, je si něco z vašich dojmů zaznamenat. Čas však běží a zanedlouho vám na vše zůstanou jen vzpomínky, jejichž kontury jsou čím dál tím více mlhavé. Nakonec žijete s vědomím, že jste někde s někým byli a bylo to fajn. Širší souvislosti a detaily si už však mezitím dávno sbalily kufry a z paměti se nadobro vytratily.

Brzy odstartuji předpokládané roční erasmacké studium na právnické fakultě v Lublani. Věřím, že během té doby vyvstanou situace, o které se budu chtít podělit a hlavně si je zapamatovat. Inspirován blogy některých přátel jsem se tedy rozhodnul, že se pokusím psanou formou uchovat vzpomínku na některé příhody z pobytu této v malebné zemi, jenž geograficky tvoří přechod mezi střední a jižní Evropou, z politického hlediska se však hrdě hlásí k ,,západu“ a již 3 roky po vstupu do EU zavedla EURO.

Zatímco Slovinsko působí nenabubřele ale zároveň ambiciózně, cíle mých zápisků jsou velmi skromné. Každý další napsaný díl bude úspěchem, který náležitě oslavím. Jsem si vědom toho, že za svou literární aktivitu nejspíše neobdržím ,,Pulitzera“. K úplné spokojenosti mi postačí, když se mi podaří naplit dva výše již poodhalené cíle: tedy zálohovat i v jiné než mojí paměti slovinské historky a inspirovat potencionální čtenářky a čtenáře k toulkám (nejen) Slovinskem, ale jakoukoliv jinou zemí, protože, jak známo, dobrodružství číhá na každém rohu.  

Slovinsko mne zaujalo při krátké zimní návštěvě. Za pár dnů v horském středisku a jeden v Lublani toho moc nepoznáte, ale z tamních lidí, přírody, architektury a samozřejmě též jídla a pití jsem měl jenom dobré dojmy. Ač rád cestuji po západní Evropě, tato zkušenost a chuť vyzkoušet něco nového rozhodla, že Pravna fakulteta Univerzy v Ljubljani byla na mé erasmácké přihlášce na prvním místě. Nakonec to vyšlo a v této chvíli mám již sbalené kufry a přemýšlím, co jsem vše zapomněl doma, neboť poslední dny před příjezdem trávím v blízkosti slovinských hranic, chorvatské Istrii.

Na právech nás nečekají dříve než počátkem října, jenomže kvůli možnosti naučit se základy slovinštiny a poznat další studenty a město jsem se stejně jako 175 dalších rozhodl přihlásit do jazykového kurzu, který bude probíhat 3 týdny na filozofické fakultě. Tento čas bych chtěl využít nejen ke studiu zvučného slovanského jazyka, ale též k potřebné aklimatizaci a zjištění toho, co a jak funguje. Zatím jsem si ověřoval jen základní věci – vím tedy, že čepované pivo lze pořídit i za 2 eura, kousek od kolejí rostou houby a Slovinci se v kvalifikační skupině na fotbalové mistrovství Evropy utkají s Anglií. Kdo je připraven, není překvapen. 

Krom toho jsem párkrát otevřel průvodce. Dle něj Slovinci ve výsledku tvoří jedinečnou směsici německé disciplíny, maďarského vtipu (to by mě fakt zajímalo), italské lehkosti bytí a slovanské přívětivosti. No zkrátka samá pozitiva. Na druhou stranu, kdo by v materiálu doporučující návštěvu dané země na její obyvatele nadával? A co já vím, vždyť třeba jsem se ve svém pozitivním soudu sám ukvapil! Nejlepší bude to vše podrobně prozkoumat, začínáme 8. září.

                                                                               4.9.2014, Umag

Město střeží drak a parádní hrad

Prešernův trg a zimní Lublaň