Díl 18: A teď naposled

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byl zářijový večer a já v chorvatském Umagu finišoval první díl Slovinských zápisků. Pln nejistoty a očekávání. Bude je někdo číst? A hlavně – budu je mít o čem psát?

Dnes sedím pro změnu v teple domova – při teplotách přeskakujících laťku třicítky s přehledem zkušeného vícebojaře – a lopotím se s touto krátkou rekapitulací. Tomuto blogu je tedy souzeno, že jeho začátek a konec nevznikly v zemi, kde se odehrálo to hlavní – ve Slovinsku.

V zemi, kde jsou mohutné, drsné a přesto tak krásné hory na dosah ruky prakticky odkudkoliv. Která má na jihozápadě malý, ale městy jako Piran nebo Koper vyzdobený kousek pobřeží. A ve svém středu hotový klenot – vřelou a přátelskou Lublaň.

Hlavnímu městu mohu stěží něco vytknout. Všudypřítomná zeleň, spousta skvělých restaurací za jedinečné študentské boni (zdravím především do Frecsa a Maxíku), ježdění na kole prakticky zdarma, nespočet možností sportovního vyžití a perfektně zorganizovaná právnická fakulta, kde se mi rok hezky studovalo.

To hlavní jsou však nakonec vždycky lidé. Ti dělají vše neopakovatelné. Věřím, že se do Lublaně zase jednou vrátím. Město bude, tuším, stejné. Kolej v Rožné Dolině najdu také (pokud Španělé neudělají mimořádnou párty) na svém místě. Tváře však už budou vyměněné. Alespoň většina z těch, které se mi vybaví, když na mne i o půlnoci vyřknete magickou formulku „ERASMUS“. Už to bude zkrátka zase trochu jiné, nové.

Není však proč smutnit. Je třeba věřit, že s některými se setkáme zase. A i když s jinými nám na sebe zbude byť jen hezká vzpomínka, opět není důvod k panice. Jak se totiž ví, dobří lidé jsou všude. Jedna z věcí, kterou jsem se ve Slovinsku naučil, je nebát se nového. To je moudro, které člověk v právnické knihovně nenajde. Zkrátka vykročit a ono už to nějak dopadne.

Bez toho by taky nebyl tento blog, ani Erasmus a všechny příhody, které jsem během něj zažil a o některé se tady s vámi podělil. A to by byla škoda, no ne?

Byla to paráda. Tak NASVIDANJE! 

S francouským milovníkem fotbalu Vassilim...

...a italskou mafií.

S němi až na konec světa.

A s oblíbenou litevskou dvojicí do Koperu.

S Kristiine, Tomem a Sylwií na cestách po hradech a zámcích...

...a se všemi na poslední rozlučce!

Díl 17: Rozlučka Honzy “lebedy” Petra

O mém spolubydlícím z druhého semestru, Honzovi, jsem už zde ztratil pár řádků. Nezmínil jsem však, že o mé blogování jevil po celou tu dobu našeho idylického soužití nevídaný a vytrvalý zájem. Do jisté míry za to pravděpodobně mohly obavy, které choval o legalitě svého pobytu v Lublani. Vždycky mne tedy prosil, abych jej v zápiscích příliš nezmiňoval a nevystavoval ho nebezpečí odhalení pracovníků zahraničního oddělení naší fakulty.

Skutečnost, že na konci svého pobytu napsal báseň a poprosil mne o její uveřejnění, beru jako jeho finální vystoupení z ilegality. Jako přímý účastník mnoha událostí s tímto mistrem rýmu střídavého mohu potvrdit, že řádky níže z velké časti odpovídají jeho slovinské realitě. Jen zapomněl na odpolední lebedu…

Ach, krajino pod Triglavem,

přijalas mne vřele.

Nad mým alko-stavem,

dohlíželas bděle.

V ráji kol a semaforů,

kde snad všechno můžete,

má váha nešla dolů,

Fresco, chrám pana Jožete.

Jemu hold vzdát chci,

tomu mesiáši pleskavic.

Nemyslel jen na práci,

za bony vždy vydal víc.

Nyní loučím se s Tebou,

ádijé, ti volám!

V srdci budeš stále se mnou,

jinou už tam nemám.

Autor: Jan Petr

Beat generation

Díl 16: Tak ještě jednou, naposledy!

Květen v plném proudu, rozloučení se zkouškovým obdobím proběhlo svižně a bez zbytečných formalit. Radost mi tak kazil pouze fakt, že se blížila chvíle, kdy já sám budu muset dát sbohem Erasmu a na nějakou dobu také Lublani. Nejlepším receptem na nenadále stavy úzkosti tak bylo opět sbalit batůžek mladého cestovatele a vyrazit poznávat krásy Slovinska, Chorvatska a Černé Hory.

Společně s kamarádem Martinem, který návštěvu pojal jako po-státnicový výlet a zároveň možnost prosondovat své budoucí působiště, a dalšími – ať již z Čech, Moravy, Slezska, Polska, Dánska či Francie nás pak čekaly dobrodružství a výzvy s nimi spojené. Dnes už to máme vše za sebou a můžeme s hrdostí prohlásit:

Nás jen tak nezastaví…

Židle na ježka. Poslední, na co máte chuť, když vyzvednete kamaráda kolem půlnoci na nádraží, je sledovat, jak Vám před očima zavírají vytipovanou hospodu s levným zlatavým mokem. Malý soudek Svijan dovezený z domova se tak ani nedožil ledničky v Rožné Dolině. O večerní romantiku v parku Tivoli bylo postaráno… .

Gendrové předsudky. Že se s kluky špatně stopuje? A bez holky to mají rovnou vzdát? To říkejte Martinovi, který sám stopl pro sebe a další tři účastnice low-cost výletu do Koperu zbrusu nového bavoráka. Já a Hanka jsme je za chvíli následovali. Jak jinak než v X5.

Pegueot 206. Lépe řečeno – nic nezastaví jeho. Přesně s tímto milým francouzským přítelem jsme v pěti lidech ujeli stovky kilometrů při cestě do Černé Hory a zpět. Že jsme mnohdy neměli kam dát nohy, nevadí. V horších případech už se málem losovalo, kdo poběží za autem. Jeho motor spokojeně a věrně frněl po celou dobu. Nezbývá, než mu přát šťastný návrat do Francie, který jej i s jeho majitelem bude na konci Erasmu čekat.

Stravovací etiketa. Marně nás v uličkách malebného Kotoru lákali číšníci do turistických lokálů. Čím více se prvně usmívali o to větší bylo jejich pohoršení, když jsme se uvelebili na náměstí u přilehlého kostela a začali konzumovat výrazně levnější dobroty z místní pekárny. Chutnalo mi snad ještě více než tehdy při improvizované večeři na parkovišti před Lidlem.

Kaňon Tara. Až 1300 metrů hluboký, po Gran Canyonu druhý nejdelší na světě. My jsme ho zvládli na šířku. Na zip-linu…ne, že by to nakonec bylo tak hrozivé, ale dodnes nevím, kde jsem sebral tu odvahu!

Přívětiví celníci. Cestou z Černé Hory do Dubrovníku musíme přejet malý úsek Bosny a Hercegoviny. Oficír si prohlídku našich dokladů užívá, jako by Bosna měla zítra vstoupit do Schengenu a on být odvolán kdesi do šedivého kanclíku. Trvá to věčně a místo navracení pasů a občanek následuje výzva k vypnutí motoru a otevření kufru. „What is this?“ „Ať v tom bordelu vidí cokoliv, tohle bude na dlouho“, povídám si. „This is musli“, odpovídá suše a s typickým přízvukem francouz Nicolas. Světe div se, celník už poté raději nechce slyšet nic – hurá do poslední destinace!

Vedro v Dubrovníku. Město krásné, lidí však hodně a úmorné vedro od samého rána. Po taktické poradě jsme proto moudře zvolili ústup. Někteří z nás se zchladili v moři, jiní vše pozorovali z přilehlého baru. Večer nás pak již téměř prázdné městské hradby odměnily parádním výhledem.

Dlouhá cesta zpět. Zpocení, slaní, unavení a kolem 700 km před námi. I za pomoci fotbalovo-volejbalové rozcvičky na odpočívadle kdesi v Chorvatsku okolo 2:30 jsme to zvládli a do Lublaně dorazili za svítání. Ještě jsme stihli pozdravit opozdilce, vracející se z včerejší párty zpátky do Rožné. 

S láskou natočené.

Jedna ze stopařek na obrázku se za chvíli nedobrovolně vykoupe. Oblečená.

V Podgorici dosáhla naše stravovací etiketa vrcholu.

Hlavně se z toho nepo...

Sluníčko už nepere, takže je v Dubrovníku veselo.

Každý cestovatel má svého Wilsona!