Díl 7: Toulky okolím

,,Vidíš na tý džípíesce to červený tlačítko? Tak to už nikdy nemačkej. Já ho totiž zmáčknul a teď jsme v prdeli.“ Tak nějak zhodnotil naší situaci Čech Ondra z brněnské „lesárny“, když jsme na dálnici právě minuli odbočku na první cíl naší cesty. Poté si však v pozici navigátora počínal natolik brilantně, že naše pětičlenná česko-slovenská výprava ve vypůjčeném Opelu Corsa nabrala správný směr a během jediného dne projela slušný kus západního Slovinska.

ČSFR na Predjamském gradu! Peter, já, Ondra, Simča, Vojta.
  Foto: ©SimčaS

Prvním cílem, kde se nám podařilo skutečně dojet byl Predjamski Grad. Jedná se o vskutku unikátní objekt skrývající se pod 123 m vysokou skalní stěnou. Zatímco v 15. století se zde usídlil jistý loupežník Erasmus Lueger, dnes jej okupují turisté a většina z nich byla toho dne českého původu. To jsme poznali hned při pokusu o první skupinovou fotku. Chybělo málo a česky jsem povzbudil ostatní nechť poprosí ,,tady dědu vedle ať nás cvakne“. Jaké bylo mé překvapení, když se z elegantního turisty vyklubal našinec, který nás ochotně vyfotil.

 Ta je jak na obal od cédéčka...(v Ajdvoščině).
  Foto: ©SimčaS

Po lekci z historie a hodině češtiny jsme si to namířili směrem do Štanjelu, dle průvodce jedné z nejstarších a nejkrásnějších obcí v krasové oblasti. Touha stihnout toho co nejvíce byla silná, ale hlad nás přemohl a proto jsme po horské etapě nechali Corsu odpočinout v městečku Ajdvoščina. Jak už to v životě bývá, nejlepší jsou věci, se kterými nepočítáte a přesně tak tomu bylo zde. Kdo by taky čekal, že si v obyčejném bufáči u cesty dá jednu z nejlepších pizz, kterou měl ve Slovinsku? Kdo by si troufl říci, že ho po vydatném obědě napadne uspořádat menší fotbalový zápas na přilehlém hřišťátku? A napadlo by někoho, že v Ajdvoščině (kde jsme původně neplánovali zastavit) najdeme tolik zajímavých míst k fotografování sebe či okolí? Všechny tyto krásné příhody měly také jedno společné mínus – čas se nám krátil. Proto bylo třeba nahodit motor a zamířit do Štanjelu.

Štanjel je vážně kouzelný, tady musíte!
  Foto: ©SimčaS

Na místo určení dorazila naše výprava v pravou chvíli. Bylo pozdní odpoledne a sluníčko osvětlovalo zdi starobylé vesnice. Zvěsti o jeho kráse nelhaly a místní to dobře vědí, proto na náměstíčku číhali s flaškami plnými různých dobrot, ať už k snědku či konzumaci v tekuté podobě – samozřejmě že zadarmo to nebylo. Opravdové překvapení nastalo o pár klikatých uliček dále – u menšího dvorku byla ve výšce očí malá dřevěná skříňka a v ní umístěny sklenice s domácím medem. Nabídka byla široká a lákavá, ale kde to zaplatit, když kolem nikdo nebyl? Přímo na místě – stačí vhodit peníze do největší sklenice umístěné hned vedle medů. Stejný systém se aplikuje v případě zájmu o vystavené pohlednice. Na malém stolečku si pak každý zákazník mohl vzít taštičku a svůj nákup způsobně odnést. Turisty z české kotliny tento výjev potěší a zároveň zamrzí, když se zamyslí nad tím, zda by toto mohlo fungovat i v jeho domovině. Na dlouhé filozofování však nebyl čas, bylo třeba obdivovat výhled z romantického parčíku, vybaveného až kýčovitými jezírky a také altánkem, z kterého se otevíral výhled na úchvatnou okolní hornatou krajinu plnou zeleně, kterou tu a tam narušovaly menší stavení či dokonce vesničky. Dojem z této návštěvy nemohlo pokazit ani kafe v místním bistru, které skutečně za moc nestálo.

Tady si lidé pořád důvěřují. 

Na cestě zpět jsme plně využili faktu, že jsme byli vlastními pány a mohli jsme zastavit, kdykoliv se nám něco v okolí zalíbilo. A zastavovali jsme často. Procházka po vinicích, kostelík na kopečku, fotka s autem mých dětských snů (volkswagen brouk alias „madetek“), to vše jsme stihli, než klikatou horskou cestičku uťala přípojka na dálnici. Není nic lepšího, než mít kulturně vzdělaného spolujezdce, který má v režii hudební produkci. Alespoň to jsem si říkal, když na cestě tam hráli Zeppelini a jim podobní. Netušil jsem však, že Ondrův hudební záběr obsáhne i Mozarta a jiné věhlasné umělce, které uznávám pouze do té doby, než v autě vytvoří takovou atmosféru, že usíná i volant (o řidiči ani nemluvě). Přesto vše jsme dorazili k poslednímu turistickému bodu naší cesty. Nebo prvnímu? Odbočku na Cerknické jezero jsme totiž minuli hned z rána po již zmíněném nedorozumění s navigačním zařízením. Naštěstí to byla jediná chybka k níž v souvislosti s jezerem došlo. Pokud se jej totiž turista snaží najít v teplejších letních měsících, bude jeho snaha marná. To my pochopitelně věděli (díky za průvodce, Šmigi) a počkali si, až deštivé podzimní dny vytvoří na rozsáhlém poli (kde se jinak pasou krávy) obrovskou vodní plochu. Kdyby se nám to povedlo za světla, viděli bychom zřejmě více, ale i tmu nad jezerem jsme si dokonale užili.

Můj pohádkový hrdina!
  Foto: ©SimčaS

Jako celý výlet. Člověk je však nenasytný a tak místo pokojného usazení se v Lublani zanedlouho následovalo italské dobrodružství. A o něm to bude příště.

No nezdá se vám to dramatické? (Cerknické jezero).
  Foto: ©SimčaS