Díl 4: Není výlet jako výlet

 V autě nikomu zásadně nezastavuji (občas ani těm, které mám nabrat) a naprosto po zásluze nikdo nezastavuje mi. Nic se na tom nezměnilo ani minulý pátek, kdy jsem se poprvé v životě pokusil stopovat.

Povzbuzen tím, že v Lublani stopuje snad každý erasmák a dle názoru mnohých na světě není mnoho jednodušších věcí, připojil jsem se k mezinárodní výpravě směřující na jezero Bled. Mít mezi sebou Maďara, mohli jsme se přejmenovat na Klub mladých přátel Visegrádské čtyřky – v naší skupině byl krom mne Slovák Peter a dvě studentky z Polska, Tatiana a Sylwia. 

S vysněným cílem ,,Bled“ na kartónu, nejistotou a předstíraným úsměvem na tváři jsem se u výpadovky z města cítil jako volič před proslaveným volebním plakátem ČSSD – bude to moje poprvé!

A nebo nebude? Uběhla téměř půlhodina a nikdo o nás nezavadil ani pohledem, na tož aby zastavil. Rozdělujeme se tedy na dvě skupinky, jedna zůstává na místě, já a Sylwia se přesouváme blíže odbočky na dálnici. Tam o nás řidiči jeví zájem mnohem větší. Většinou se to projevuje nechápavým klepáním si na čelo – na tak blbém místě už dlouho nikdo nestopoval.

Po dalším přesunu už na nás většinou přátelsky mávají a gestikulují ve smyslu ,,už máme plno“ a nebo ,,sorač, jedu jinam“. V době naprostého zoufalství polské kolegyni volají její ctění krajané, kteří na stejné místo míří z koleje vlastním autem a mají dva místa – že by happy end?

V době, kdy Tatiana s Petrem stopla mladého muže v BMW s černými brýlemi a prý také ,,nejlepšími konexemi na prestižní slovinské právníky“, nastupujeme do ,,samochodu“ velikostí nápadně připomínajícího legendárního Malucha. Šofér nás upozorňuje, že před Bledem navštívíme slovinsko-rakouskou hranici, kde bude posádka vysazena a on ,,bude jezdit rallye“.  Směji se a sám pro sebe si říkám, že je to podobně troufalé, jako bych nastoupil k utkání NHL se smetákem místo hokejky. Myslel to však vážně a po chvíli jízdy jsem skutečně rád, že budeme ještě větší závodní vložky ušetřeni.

Po vysednutí se nám za nevábného počasí podařilo vyšplhat až k hraničnímu kamenu ve výšce něco přes 1400 metrů nad mořem. Zážitek dobrý, jezero Bled se však stále nekonalo a já začínal být nervózní. Po sestupu, zástavce v supermarketu a dalších dobrodružstvích dojíždíme před pátou konečně na místo, kam jsme prvotně chtěli. Děláme společnou fotku a přemítáme, co vše okolo jezera podnikneme. Rozjímání přeruší další polský kolega, který právě zjistil, že do hodiny musí být v půjčovně, kde má zamluvené auto na víkend. Na jednom z nejvyhlášenějších turistických míst Slovinska jsem tak strávil sotva půl hodiny a už sedím s ostatními v autě směr Lublaň. Ne vše se zkrátka podaří, jak by jeden čekal. Alespoň mám dobrý důvod se tam zase vrátit. Jen možná raději vlakem… .

V porovnání s touto avantýrou působí předchozí výlet s českými parťáky Simčou a Vojtou do vesničky Škofja Loka - dle průvodce jedné z nejkrásnějších ve Slovinsku - jako rutinní záležitost. Vlak tam i zpět jsme stihli, navštívili vše, co navštívit šlo a dali si kávu na úžasném balkóně poblíž malebného mostu. Ten nechal ve 14. století postavit jistý biskup Leopold. Doposavad všechno fajn – kdyby z něj poté se svým koněm nespadl a neutopil se v řece.

Je to zkrátka nádherné místo, které stojí za vidění. Pokud Vás k tomu nepřiměla ani historická kuriozita, určitě se to podaří níže umístěným fotkám, které pořídila Simča.

Loški grad, ze kterého je dnes muzeum.

Škofja Loka v celé své kráse.

Na balkónku vpravo měli super kávu. O kousek dál zmíněný most.

Když právník potká geografy.

                                                                                                                     6. 10. 2014, Lublaň