Díl 5: Pro jednou o škole

Pamatujete? V první třídě spousta z nás dostala za úkol nakreslit, čím by jednou chtěla v životě být. Popelář, pilot, fotbalista…vizuální dojem nebyl v mém podání nikterak ohromující, ale plán byl jasný – ze 3 vysněných chlapeckých povolání něco vyjít musí. Jenomže totální absence byť pouhých náznaků manuální zručnosti poslala popeláře do kopru, s vzorečky a fyzikálními zákony odletěl sen o životě v oblacích a fotbal? Nebýt toho kolena, na pivo by to bylo pořád dobrý, na chleba bych ale mnoho nevydělal. Protože však dokáži tyto plánovací chybky obhajovat a hovořit o nich (stejně jako o čemkoli jiném) celé hodiny, další volba byla jasná – zkusím to na právnické fakultě!

A sportovní terminologií řečeno, už si na ní kroutím pátý rok vysokoškolského studia. Pomineme-li zkouškové období, je to veskrze příjemná existence. Pokud se však čas od času neobjeví někdo, kdo vysloví TU ŠÍLENOU OTÁZKU: ,,Už víš, co budeš dělat po škole?“ Upřímně, mnohem raději bych v takovou chvíli odpovídal jako fotbalista po ukončení zápasu na duchaplná tázání reportérů: ,,Vyhráli jste. Co na to říkáte?“ Avšak – přesto všechno na naléhavosti dotazu asi něco bude a zamyslet se nad budoucím povoláním během studia neuškodí. Mnohokrát jsem se o to snažil a párkrát se už cítil velmi blízko finální odpovědi, nakonec se vždy ukázalo, že to byly jen letmé lásky. Nezbývá než věřit, že samotný Erasmus bude v mém pátrání po trvalejším vztahu k předmětu, se kterým překonáme ruku v ruce i nástrahy diplomové práce, užitečný. Proto považuji za vhodné pozvat vás tímto na letmý průlet pěti semináři, které zde absolvuji během zimního semestru.

Comparative Family Law - začíná se v pondělí ráno a tempo je ,,strhující“ natolik, že mnozí tuto příležitost využívají k dohnání víkendového spánkového deficitu. Na druhou stranu budeme dělat prezentace a díky pestrému národnostnímu složení se snad dočkáme zajímavých rodinně-právních srovnání.

Diplomatic and Consular Law – pro mě bomba! Většinou to bývá tak, že čím větší expert/ka předmět učí, tím větší čeká studenty nuda. Zde však pod dohledem renomované Vasilky Sancin zažíváme zajímavá diplomatická dobrodružství. A kdyby se někdo podivoval mému nadšení, rád předložím oficiální studijní materiály, kde se nachází mj. kapitola o vybraných vínech z Francie, Německa atd. Zkrátka diplomat musí být vycvičen po všech stránkách a já přípravu (zvlášť ohledně této kapitoly) neplánuji podcenit!

International and European Social Security Law – asi to není můj předmět snů. Beru jej však jako důkaz toho, že vždy strašně záleží na vyučujícím. V našem případě jde o mladého profesora, který by dokázal zajímavě a energicky podat zřejmě i komentář k závodu slimáků.

Law of the Sea – zde přichází středeční odpolední depka. Oběd je za vámi a šedivé chvíle plné nepříliš záživných definic už si na vás brousí zuby. Ještě že pak přichází…

…European Human Rights Law – předmět učí bývalý ústavní soudce, který se příští rok chystá do důchodu. Bude jej škoda. Metody má totiž kreativnější než kdejaký mladý zajíc. Na první hodině nám rozdal něco na styl televizních ovladačů, prostřednictvím kterých jsme odpovídali na kvizové otázky a následně na tabuli viděli vyhodnocení našich odpovědí. Problematika je zajímavá a Slovinsko (na první pohled kupodivu) okupuje čelní příčky v počtu případů, které se proti členským zemím Rady Evropy vedou před Evropským soudem pro lidská práva – ideální destinace ke studiu takového předmětu.

Celkově mám z toho všeho dobrý pocit. Už jsem otevřel i nějakou tu knihu a nebylo to pro to, abych udělal zkoušku, ale z čistého zájmu o věc. To se mi předtím stalo málokdy. Je to mnou, fakultou či za to snad může Kalousek?!

Budova školy se poněkud liší od mé pražské alma mater. Zvenku obě působí vznešeně a  důstojně, rozdíl nastává vevnitř. V Praze můžete obdivovat hudlickou žulu, zde dominuje světlo. Díky všudypřítomným sklům si sluníčko nachází cestu nejen do nejmenších koutů místní varianty ,,collegia maxima“ (největší přednáškový sál na PF UK), ale především zpříjemňuje oběd, kávu nebo pouhé posezení s přáteli na chodbě vedle bufetu a menzy (přidejte chutné jídlo, zapomeňte na sezení alá sardinka v té naší pražské a máte obrázek příjemného školního oběda). Aby to nevyznělo blbě – drahou budovu na Nám. Curieových mám tuze rád, jen je to příjemné zpestření, když vás v pátek ve škole hladí sluneční paprsky místo pohledu na děsivé říšské orlice a jiné rekvizity, které jsou na pražských právech tu a tam instalovány při natáčení dobových snímků.

Školní exkurze skončila. Ostatně i místy poněkud slizcí zástupci studentské organizace nám v jednom z uvítacích mailů psali varování, že bychom to s ní neměli nijak přehánět. Tak příště zase něco o lidech. Nebo o Slovinsku!

Že vám zde tato fotka příliš nesedí? Ani mi ne, proto jí zasadíme do kontextu: tento floutek chtěl být v mládí popelářem, pilotem či fotbalistou. (Jinak jde o víkendový výlet na Bohinjské jezero.)

A tady jí máme - budova právnické fakulty v celé své kráse.

Foto: ©SimčaS

U příležitosti dne OSN k nám zavítal i Martin Nesirky, který snad působil ve všech městech světa a mj. přes čtyři roky dělal mluvčího generálnímu tajemníkovi Pan Ki-munovi.

Foto: ©SimčaS

Díl 4: Není výlet jako výlet

 V autě nikomu zásadně nezastavuji (občas ani těm, které mám nabrat) a naprosto po zásluze nikdo nezastavuje mi. Nic se na tom nezměnilo ani minulý pátek, kdy jsem se poprvé v životě pokusil stopovat.

Povzbuzen tím, že v Lublani stopuje snad každý erasmák a dle názoru mnohých na světě není mnoho jednodušších věcí, připojil jsem se k mezinárodní výpravě směřující na jezero Bled. Mít mezi sebou Maďara, mohli jsme se přejmenovat na Klub mladých přátel Visegrádské čtyřky – v naší skupině byl krom mne Slovák Peter a dvě studentky z Polska, Tatiana a Sylwia. 

S vysněným cílem ,,Bled“ na kartónu, nejistotou a předstíraným úsměvem na tváři jsem se u výpadovky z města cítil jako volič před proslaveným volebním plakátem ČSSD – bude to moje poprvé!

A nebo nebude? Uběhla téměř půlhodina a nikdo o nás nezavadil ani pohledem, na tož aby zastavil. Rozdělujeme se tedy na dvě skupinky, jedna zůstává na místě, já a Sylwia se přesouváme blíže odbočky na dálnici. Tam o nás řidiči jeví zájem mnohem větší. Většinou se to projevuje nechápavým klepáním si na čelo – na tak blbém místě už dlouho nikdo nestopoval.

Po dalším přesunu už na nás většinou přátelsky mávají a gestikulují ve smyslu ,,už máme plno“ a nebo ,,sorač, jedu jinam“. V době naprostého zoufalství polské kolegyni volají její ctění krajané, kteří na stejné místo míří z koleje vlastním autem a mají dva místa – že by happy end?

V době, kdy Tatiana s Petrem stopla mladého muže v BMW s černými brýlemi a prý také ,,nejlepšími konexemi na prestižní slovinské právníky“, nastupujeme do ,,samochodu“ velikostí nápadně připomínajícího legendárního Malucha. Šofér nás upozorňuje, že před Bledem navštívíme slovinsko-rakouskou hranici, kde bude posádka vysazena a on ,,bude jezdit rallye“.  Směji se a sám pro sebe si říkám, že je to podobně troufalé, jako bych nastoupil k utkání NHL se smetákem místo hokejky. Myslel to však vážně a po chvíli jízdy jsem skutečně rád, že budeme ještě větší závodní vložky ušetřeni.

Po vysednutí se nám za nevábného počasí podařilo vyšplhat až k hraničnímu kamenu ve výšce něco přes 1400 metrů nad mořem. Zážitek dobrý, jezero Bled se však stále nekonalo a já začínal být nervózní. Po sestupu, zástavce v supermarketu a dalších dobrodružstvích dojíždíme před pátou konečně na místo, kam jsme prvotně chtěli. Děláme společnou fotku a přemítáme, co vše okolo jezera podnikneme. Rozjímání přeruší další polský kolega, který právě zjistil, že do hodiny musí být v půjčovně, kde má zamluvené auto na víkend. Na jednom z nejvyhlášenějších turistických míst Slovinska jsem tak strávil sotva půl hodiny a už sedím s ostatními v autě směr Lublaň. Ne vše se zkrátka podaří, jak by jeden čekal. Alespoň mám dobrý důvod se tam zase vrátit. Jen možná raději vlakem… .

V porovnání s touto avantýrou působí předchozí výlet s českými parťáky Simčou a Vojtou do vesničky Škofja Loka - dle průvodce jedné z nejkrásnějších ve Slovinsku - jako rutinní záležitost. Vlak tam i zpět jsme stihli, navštívili vše, co navštívit šlo a dali si kávu na úžasném balkóně poblíž malebného mostu. Ten nechal ve 14. století postavit jistý biskup Leopold. Doposavad všechno fajn – kdyby z něj poté se svým koněm nespadl a neutopil se v řece.

Je to zkrátka nádherné místo, které stojí za vidění. Pokud Vás k tomu nepřiměla ani historická kuriozita, určitě se to podaří níže umístěným fotkám, které pořídila Simča.

Loški grad, ze kterého je dnes muzeum.

Škofja Loka v celé své kráse.

Na balkónku vpravo měli super kávu. O kousek dál zmíněný most.

Když právník potká geografy.

                                                                                                                     6. 10. 2014, Lublaň 

Díl 3: Jsme ,,Slovinci“! A máme na to papíry...

       Stejně jako ve fotbale nemůžete tlačit na pilu po celý zápas a Vaší útočné akci předchází promyšlená mezihra ve středu pole, tak i já po úvodní bloggerské smršti zvolnil tempo a svou šanci si vyčekal. A teď je to tady, jdeme dva na jednoho! Aby bylo o čem psát, rozhodl jsem se úspěšně dokončit kurz slovinského jazyka, absolvovat konferenci MUNLawS a především jíst, kde se dá, abych se o to všechno mohl s Vámi nyní podělit.

Jak bylo naznačeno v úvodu, na konci září jsem se já a mých 17 milých spolužaček a spolužáků stali ,,certifikovanými Slovinci“. K dosažení tohoto nečekaného životního úspěchu bylo třeba zdolat překážku v podobě písemné a ústní zkoušky. Štěstěna byla na mé straně, když jsme si s makedonskou kolegyní na ústní části vytáhli ,,rozhovor v restauraci“. Díky lehké hospodské konverzaci ve španělštině jsem čtyři léta na gymplu procházel (nepochopitelně) hladce tímto, na první pohled sympatickým jazykem, a na tuto tradici jsem navázal i se slovinštinou. Stačilo vyžádat si ,,mizo za dva“, zeptat se ,,kakšna je vaša hišna specialiteta“, z vinného listu zvolit ,,pol litra refoška“, to pro jistotu doprovodit ,,pivem Union“ a na závěr imaginárního gastronomického zážitku okusit ,,prekmursko gibanico“ – sladkou kalorickou bombu ze severovýchodu země.

Skvělá squadra skupiny 10! Já už byl na MUNLawS.

Kurz jsme zvládli všichni a pevně věříme, že je to díky nespornému lingvistickému umu. Zlí jazykové by nám mohli podsouvat tu bonboniéru a slovinskou písničku od Tinkary Kovač (místní Anna K) dva dny před testem pro naší profesorku Andreju, ale historie se neptá a proto necháme konspirační teorie raději stranou.

V pátek 26.9. v 10:30 jsem měl jazykový certifikát v kapse a za normálních okolností bych byl na cestě do nejbližší hospody. To by tomu však nesměl předcházet zdlouhavý a urputný niterní souboj, ve kterém pohodlnost dlouho vedla, nakonec však byla těsně poražena odhodlaným svědomím. Zápasilo se o účast na mezinárodní konferenci MUNLawS, modelu OSN, která měla proběhnout od pátku do pondělí na zdejší právnické fakultě. Tolikrát jsem si říkal, že jsem se na to měl vykašlat a radši vyrazit na výlet. Nemusel bych trávit krásné zářijové dny nad papíry o neutěšené situaci v Jižním Súdánu, zabývat se hrozbami internetového terorismu a pročítat vše, co diplomaté a politici Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska (země, kterou jsem měl jako delegát zastupovat v Radě bezpečnosti) na mezinárodní či domácí půdě o těchto tématech kdy řekli.

Security Council v plné parádě!

Svědomí tedy vyhrálo a já jsem místo na pivo mířil na zahajovací ceremoniál, plný nejistoty, co nadcházející dny přinesou. Povzbuzením bylo, že z koleje mne doprovázela milá číňanka Heqing, která byla delegátkou Jordánska a hned po vstupu do budovy jsem potkal spolužáky z pražských práv Lukáše a Jirku, kteří se pro změnu chystali zasednout ve Světové bance.

Spojka z pražských práv na konferenci. Vlevo je slezský prvek.

Přes skutečnost, že to byla má první modelová konference OSN vůbec, nervozitu před každým projevem (a že jich za ten prodloužený víkend bylo) a to, že jsem toho moc nenaspal, svého rozhodnutí určitě nelituji. Naučil jsem se spoustu nových věcí, analyzoval nedostatky, na kterých je třeba zapracovat a v neposlední řadě dospěl k zajímavým zjištěním. Například - čím lepší výkony delegáti a delegátky podávají během dne, o to více se odvážou během tzv. social events. Žádní zalezlí šprtíci jak by snad jeden očekával, prostě vůdčí role se chopí nejen na půdě své komise, ale i na parketu a na baru. A když jim na karaoke párty pustíte slovinskou písničku (většina zúčastněných byla ze Slovinska), málem se porvou o mikrofon. Sečteno, podtrženo – bylo to super and… God save the Queen!

S přáteli z jazykového kurzu pokračujeme v degustačních toulkách po místních restauracích, které akceptují „študentski boni“ – slevy na jídlo. Náš záběr je široký a tak jsme se prostřednictvím vidliček a nožů octli opakovaně v Mexiku, Číně, Itálii, Thajsku…až si říkám, že bychom se taky někdy mohli zastavit ve Slovinsku. Ale marná sláva, u mne zatím jednoznačně vede Mexiko reprezentované restauraci Joe Pena´s, které sekunduje Cantina Mexicana. V prvně jmenované jsme po úžasné polévce dostali k zakousnutí nachos se třemi omáčkami, následovaly skvěle vypadající a ještě lépe chutnající tortilly, quesadilly, burrita a „cojávímcoještě“. Když jsme mysleli, že bychom po hodině a půl příjemného sezení zaplatili, přistál nám na stolech voňavý domácí dezert. Nikdy jsem nic takového nejedl a s konstatováním, že byl skvělý, obsahoval čerstvý ananas a místy připomínal lívance odkazuji na foto níže.

Dezert, na který s láskou vzpomínáme:)

Je středa a první informační schůzka na právnické fakultě (kterou jsem dobře poznal během víkendu) se koná ve čtvrtek. Toto (snad krátké) setkání je jediným pevným bodem v zatím volném programu. Po předchozích dnech se rád na chvíli zastavím. Nejlepší by bylo tzv. aktivní zastavení - v přírodě! Ta je tu nádherná a v posledních dnech jsem jí nevěnoval příliš času. 

                                   

                                                                       1. 10. 2014, Lublaň