Díl 12: Chorvatská idyla a Miss Sarajevo, část první

Už snad ani nepřekvapí, že se tento díl zápisků ponese opět v cestovním duchu. Zatímco v zimním semestru jsem se s vámi dělil několikrát o kulinářské zážitky z hlavního města Slovinska, v letňáku si zápisky už podruhé nasazují turistický batůžek. Ono se vážně není čemu divit - do školy toho v předchozích týdnech tolik nebylo a byl by hřích nepodniknout výlety za hranice Lublaně.

Ač by si to zasloužili, nemůžu psát o všech podniknutých výpravách. Památkově chráněná jeskyně Postjna, na hrady a zámky bohatý východ Slovinska či parádní stopovací dobrodružství na západní pobřeží jsou jen reprezentanty uskutečněných cest. Dobrodružství, o které se podělím detailněji, se odehrálo během prodlouženého březnového víkendu v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Spolu s dalšími čtyřmi členkami posádky (ptal jsem se však i kluků, zda nechtějí jet…) jsme během 3 dnů najeli 1400 km a navštívili 4 hlavní místa dohodnuté trasy – Plitvická jezera, Split, Mostar a Sarajevo.

Plitvice nabídly skutečně působivé přírodní scenérie. Holky mačkaly nadšeně spouště foťáků, vodopády hučely jak se patří a voda byla průzračně čistá. Mám-li najít nějakou chybičku, bylo to mé rozhodnutí sníst banán po vstupu do parku. Byl bych ušetřen dvouhodinového pátrání po koši, který se pochopitelně zjevil až v momentě, kdy už jsem měl morální dilema rozseknuté a slupka se opalovala na kameni u jezírka. Každopádně mít více času, strávili bychom obklopeni čarokrásnou přírodou více než 3 hodiny. Takový luxus jsme si však nemohli dovolit – bylo třeba vyrazit do Splitu.

Druhé největší město Chorvatska si brzy získalo všechny z nás. Těžko říci, zda za to mohl velký apartmán ležící kousek od pláže, přátelští Chorvati (když to nešlo anglicky, jazykem s prvky slovinštiny a češtiny jsme se vždy domluvili), zachovalé historické centrum nebo sobotní snídaně u moře. Asi to bude od každého trochu, každopádně velký dojem na mne udělali i místní, kteří si plnými doušky užívali slunečné sobotní dopoledne. V jedné ruce tašku čerstvého pečiva z voňavých pekáren (ty byly doslova na každém rohu), ve druhé čerstvý úlovek místních rybářů. Kavárny na promenádě praskaly ve švech, mezi nimi probíhala jakási hudební show a do toho všude pobíhali mladí Modričové, Rakitičové a Mandžukičové s fotbalovými míči. Z ženské části posádky několikrát zaznělo cosi o hledání manžela ve Splitu.

Na vdavky však nebyl čas, bylo třeba vyrazit do Bosny, kde nás jako první čekal Mostar. Do něj se jezdí především kvůli replice Starého Mostu, jenž byl zničen za války v roce 1993. Rekonstrukce se skutečně povedla, což však také znamená, že město je vděčným turistickým cílem. Přes úchvatnou krajinu kolem, historii města a most samotný jsem měl z Mostaru dojem, že dnes slouží především jako velké lákadlo pro všechny zvídavé cestovatelé, na které je vše moc dobře narafičeno a o objevování autentického bosenského životního stylu zde nemůže být řeč. Zaplatili jsme (víc než jsme dle jídelníčku měli) v na první pohled sympatické restauraci a vyrazili za posledním návštěvním bodem naší trasy.

Cesta do Sarajeva byla plná krásné krajiny a řidičských kuriozit. Na silnici vinoucí se podél řeky Neretvy jsem dospěl k názoru, že bosenští řidiči se musí modlit více jak 5x denně než běžní muslimové (islám je zde převažující náboženství). Když vás v klikatých zatáčkách předjíždí rychlostí kolem stovky jedno auto, s pomocí pár nehezkých slov se přes to přenesete. Jenže to by nebyli místní šoféři, aby někoho nenapadlo předjet auto, které samo předjíždí. Na filozofování, zda se z nejbližší zatáčky nemůže něco vyřítit, zkrátka bosňané nemají náturu. A tak se z jednoho pruhu v jednom směru stávaly dva, někdy i tři. Každopádně jsme ve zdraví dorazili do hlavního města téměř čtyřmilionové federace. A tomu se budu věnovat už brzy, protože si zaslouží zvláštní pozornost. 

Důkaz místo slibů: s tou slupkou jsem prošel téměř celé Plitvice.

Malé vodopády z velké výšky. Všimněte si - nikde nikdo. Co chtít více?

Split byl působivý večer...

...i ráno:)

Vzorná posádka.

Most v Mostaru turisty láká a místní to dobře vědí.

Díl 11: Dober dan, Belegrade! 

V Lublani jsem se po domácí zimní přestávce neohřál ani týden a už s dalšími šesti staronovými spolužáky ze zdejší právnické fakulty nabíráme s Oplem z již téměř domácké půjčovny ATET směr Bělehrad. Složení je tradičně pestré a tak při pasových kontrolách po sborově nacvičeném ,,Dober dan“ následuje předávka českých, polských, dánských, italských a tureckých dokumentů celníkům. Menší národnostní úprava následuje po překročení srbských hranic, kdy se Turek Ege na vlastní žádost stává Antoniem z italského Milána. ,,Moc nás nemají rádi. Při sportovních událostech mezi Turky a Srby to už odneslo životem několik lidí z obou táborů.“ Tak tedy WELCOME TO SERBIA!

Následující cestu do Bělehradu nejlépe vystihuje spojení: nikde nic. Po klidné cestě jakoby měsíční krajinou, několika tanečních kreací celé posádky včetně řidiče a jednoho drobného zabloudění jsme rozbili brány srbského hlavního města. Následná noční procházka byla krátká o to déle jsme na hostelu, či spíše dost parádním apartmánu (díky Bartku), mohli mastit vynikající ,,Cards against humanity“. A následující ráno nás v naprosto humánním (též by šlo říci erasmáckém) čase 11 hodin, čekala Belegrade free city walking tour. Poznatky z komentovaného bloudění městem jsou předmětem následujícího odstavce.

Nákupní třída a centrum města překvapily až nečekaně středoevropským vzhledem. Místní ,,Stodolní“ plná tradičních srbských pubů – kafan byla taky jako z reklamy na velkoměstskou idylu. A co by vám teprve řekli ti, kteří už dopoledne koštovali domácí rakiji a pomazánku ajvar. Hrad, který dal městu jméno, se taky líbil a vše umocnil parádní oběd v místní hospodě. Navíc jsme si připadali chvílemi jako v Eurotripu, když jsme při placení dávali dýška v bankovkách. Když však vezmete v úvahu že v Srbsku je mají i pro 1 dinár a ten je asi 0,23 Kč, je vám hned jasné, že to z naší strany zase taková sláva nebyla. Po prohlídce jádra města přišlo na řadu přilehlé okolí. A tam už o sympatickém vzezření nemohla být příliš řeč. Sovětské časy a skutečnost, že město bylo více jak 70 x bombardováno zanechaly na Bělehradu spoustu šrámů. Ponurou atmosféru kompenzovali místní, kteří byli vždy ochotní poradit (ačkoliv do angličtiny se jim rozhodně nechtělo tolik jako Slovincům).

Další den, při cestě zpět, jsme zastavili v působivém městě Novi Sad. Rozdíl oproti některým bělehradským koutkům vystihl zdařile Honza (mimochodem můj nový spolubydlící), když pravil: „No vida, když se jím chce, tak si tu okolo i uklidí“. Měl pravdu, chlapec, na druhou stranu byl tento výlet konečně o BALKÁNU a k tomu by snad vymydlené ulice ani neladily. Atmosféra, svérázní a přívětiví Srbové a spousta interních hlášek jsou tím, co si budu z návštěvy více jak 7 milionové země zaručeně pamatovat.

Již během výletu se začal rodit nápad Itala Federica na uspořádání pravé večere ve znamení kuchyně ze země, kde se křižují když zaslechnou slovní kombinaci špagety s kečupem. Neuběhlo mnoho dní a už nám servíroval naprosto geniální lassagne. S láskou uvařené ragů, pořádná porce mozzarely, menší množství bešamelu a na přidání čekali všichni. Večer podtrhl dezert polských kolegyň Zuzy s Olou. Chuťový zážitek a popichování, že Honzové by ostatním naservírovali pouze pivo nás vyprovokoval českou právnickou stopu v Lublani k tomu, že příště se vařečky chopíme my. Tak držte palce!

Poloha města je poměrně strategická - Bělehrad leží na soutoku Sávy s Dunajem.

Sluneční paprsky v ulici plné kafan - tradičních pubů.

Máte snad lepší nápad na začátek dne?

Tady to zrovna bylo poměrně depresivní.

Průvodce Belegrade free city walking tour je úplně vlevo. Pozornost zaslouží jeho magický batůžek, ze kterého vždy vytasil nějakou domácí dobrotu na ochutnání. 

I tady někdo bydlí.

Naše posádka v kompletní sestavě.