Díl 9: Výlet do Vídně aneb ,,Who is the leader?“

Je středa 19. listopadu, kolem 8 večer a já chystám sendviče. Poučen z předchozích chybiček (čti chystat svačinu na cestu v 10 večer, když mojí oblíbenci ze Španělska vezmou nebohou kuchyň – a všechny v ní – útokem) mažu poslední housku a zbývá mi ještě spousta času na balení, půlhodinový spánek a party ve vedlejším studentském domě. Ve 2 ráno už s ostatními nastupujeme do autobusu stojícího před právnickou fakultou, který nabírá směr Vídeň – třídenní studijní exkurze začíná.

Vše aranžuje populární profesorka z katedry mezinárodního práva Vasilka Sancin, která je mezi studenty mimo jiné známa pro svou odbornost a preciznost. Brzy s hrůzou zjišťujeme, že podobné kvality očekává během výletu i od nás – máme mít připravené otázky do všech organizací, kam zavítáme a prý jestli známe filmovou sérii Rychle a zběsile – přesně takoví máme být, když se bude blížit čas odjezdu našeho autobusu z místa A do místa B. Vzduchem se nese zklamání – žádné večerní promítání nebude.

Značně nevyspalí v 8 hodin ráno vstupujeme do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Bezpečnostní prohlídka by za normálních okolností byla pouhá rutina, která nestojí za zmínku. Naštěstí si však můj slovenský kamarád Peter vzal ke svému slušivému saku do jakési kapsy taky pořádnou kudlu, z níž byli tamní sekuriťáci pořádně rozhozeni. No čo, něčím si salám nakrájet musel.

Ze studijního pohledu to byl také parádní zážitek – pokud se nepletu, bylo to zasedání stále rady, které jsme mohli po menších skupinkách navštívit. Řešila se Ukrajina a slovo si předávali ukrajinský, ruský a americký velvyslanec. To nejlepší však mělo teprve přijít.

Byli jsme přizvání zúčastnit se slavnostního otevření výstavy o právech dětí, kde měla úvodní slovo slovinská velvyslankyně. Takto významný okamžik by jistě zasluhoval víc pozornosti, avšak všudypřítomné občerstvení mohlo sotva nechat vyhladovělé studenty v klidu. Nedělejte se a přiznejte, že byste vydrželi 10 minut pouze očima sledovat krevetové košíčky, lanýžové jednohubky či před vámi čerstvě krájený kraški pršut. Jo a taky víno bylo. Na naší obranu nutno říci, že stejně nedočkavě se do všeho pouštěli i dámy a pánové v oblecích, kteří se ještě před chvílí dohadovali o situaci na východě Evropy.

Po dopoledni v OBSE jsme se přesunuli na vídeňskou právnickou fakultu. Přednáška tam byla zajímavá, větší sranda však byla pozorovat zápas drtivé většiny posluchačů s únavou. V mnoha případech se to nepovedlo a tak jsme byli svědky podřimování, za které by se nemusel stydět ani Karel Schwarzenberg.

Jestliže bezpečnostní prohlídka v OBSE byla důkladná, v OSN, kam jsme zavítali druhý den, to bylo horší než na letišti. Ale co by člověk neobětoval pro to, aby se dostal do jednoho ze čtyř hlavních sídel zřejmě nejdůležitější a rozhodně nejznámější organizace na naší planetě.

Trvalo to snad věčnost, ale byli jsme vpuštěni do útrob Vídeňského mezinárodního centra. Atmosféra byla vznešená a na důležitosti jí přidával fakt, že ve stejnou dobu se ve Vídni jednalo o íránském jaderném programu. To však nebylo nic, co by rozhodilo naší drahou kolegyni Fanny z Francie, se kterou se jeden nikdy nenudí. Během výletu a možná ještě dříve stála u zrodu hlášky ,,Who is the leader?“ – odpověď závisela vždy na situaci. Jednou z nich byla i ta ve výtahu, kdy se 20 značně rozveselených studentů ze Slovinska mačkalo na ctihodně vypadajícího chlapíka – pochopitelně v saku a s patřičně distingovaným výrazem – a Fanny spustila chorál v kouzelné francouzské angličtině: ,,Who is the leader? THE SIR!“ Než se dveře výtahu otevřely, vše stačila několikrát zopakovat a příslušného pána označit prstem, kdyby někdo pochyboval. Chlapík nehnul brvou, ale nějak si myslím, že na tento zážitek jen tak nezapomene.

Jinak to bylo v OSN fajn. Potkali jsme lidi, které jejich práce vážně bavila a snad část jejich energie přenesli i na nás. Mezi přednáškami jsme zavítali do kantýny a ta poskytla další důvod proč usilovat o práci v následovnici Společnosti národů. Na výběr bylo snad z desítek světových kuchyní a cena dražšího hlavního jídla se pohybovala okolo 5 EUR.

Pakliže mám zmínit, jak jsme naložili s volným programem, vánoční trhy jsme viděli a byly krásné. Hlavní bodem večerních a ranních hodin ale byla party na našem pokoji. Zde mohu demonstrovat kvality hostelu Wombat, kde jsme byli ubytováni – v normálních hostelech spíte na pokojích pro 10, ale místa je tam tak pro 4. Nás oficiálně bylo na pokoji 5, a když řeknu, že večer se jeho populace rozrostla na přibližně 30 osob, nebudu přehánět. A nějaké to místo na podlaze by se ještě našlo.

A jak už to po party bývá, ráno bylo krušné. Pamatuji si ty prázdné pohledy, čekání před zabouchnutými dveřmi poté, co jsme večer zaměnili kartu s jiným pokojem, jídelní paběrkování před výbornou snídaní (ten hostel byl vážně super) a následné pěší prohlížení Vídně. Nejodvážnější si zkusili i nějakou tu atrakci v Prátru, pro některé byl však adrenalin zvládnout bez poskvrnky cestu zpátky do Lublaně. Podařilo se, a když jsme kolem 10 večer stáli před budovou naší milé právnické fakulty frontu na bágly, byli jsme unaveni, ale maximálně spokojeni.

A za chvíli to všechno sníme! (V OBSE)

V kompletní sestavě před Vídeňským mezinárodním centrem.

V dáli by za lepšího větru vlála vlajka ČR. (OSN)

Snaha o ranní koncentraci. (Diplomatická akademie)

Fotodůkaz velikosti našeho pokoje. 

Ranní pohled z postele nepotěšil.

Díl 8: Všechny cesty vedou do...

,,To jste namíchaní jako skupina na fotbalovém mistrovství světa“, povídá recepční hostelu a podává nám zpátky osobní doklady. A to ještě netuší, že k Česku, Bulharsku, Maďarsku a Číně (hm, i kdyby se tyhle mančafty na MS dostaly, ve stejné skupině nikdy nebudou) se později přidá reprezentant Dánského království, který mezitím čeká na ulici s půjčenou Corsou (ano, to auto jsem si oblíbil). Není to ledajaká ulice, o pár bloků dál už se na nás těší skvostné Forum Romanum. Jsme v Římě a předtím jsme byli v Pise a Florencii. Italský výlet stál za to a tak zde vypíchnu pár věcí, na které hodlám uchovat vzpomínku.

Nezapomenu na…dvouhodinovou okružní cestu po Florencii za účelem nalezení parkovacího místa. Bohužel, za rozumnou cenu či snad zadarmo v širším centru nemůžeme ani náhodou pochodit. Zastavujeme, konverzujeme s místními (anglo-italsky), mokneme, nadáváme, po věčném hledání parkujeme za 5,- EUR do dalšího dne. Jaké je druhý den naše překvapení, když auto necháváme stát na kopečku s nádhernou vyhlídkou na město. K hostelu to není daleko a vše je zdarma (nepočítáme-li servisní poplatek přátelskému chlapíkovi, který nám auto ,,pohlídá“).

Nezapomenu na…báječné noční prohlídky města. Florencie je přímo magická a večer vypadá ještě lépe než ve dne. Katedrály, kostelíky, romantické mosty, lahvové pivo Morreti a trocha umělého světla – to vše vytvořilo působivou atmosféru, kterou jsme s přáteli vychutnávali plnými doušky.

Nezapomenu na…kavárnu u řeky, ve které jsem v deníku Gazzetta dello Sport zjistil, že v neděli hraje AS Řím domácí zápas s Turínem (o tom později).

Nezapomenu na…lekci karate, taekwonda a dalších bojových sportů v Pise. Lidé ve snaze ohromit své blízké nejlepší fotkou, na které svými končetinami podpírají onu proslavenou šikmou věž, vytvářejí takové pohybové choreografie, že by koukal i samotný Bruce Lee.

Nezapomenu na…jednu z nejlepších pizz v mém životě, kterou jsem pozřel v zapadlém krámku v Římě. Po zkušenostech z Florencie jsem byl opatrný (kousek housky s mozzarelou a rajčaty za téměř 4 EURA), ale tady vše klapalo. Totálně vyhladovělý (po více jak dni na mých sendvičích a vodě) jsem dostal několik velkých a čerstvých kousků italské pochoutky. Nebylo to však jen hladem – pizza byla parádní a tak jsem po 3 minutách chůze obrátil kormidlo, dočasně se rozloučil se zbytkem posádky a utíkal zpátky (tentokrát pro výborné Calzone plněné houbami a smetanou).

Nezapomenu na…moment, když jsem poté s plným žaludkem vešel do kostela, kde na mne čekali ostatní. A s nimi další lidé, jejichž krásné obleky a šaty prudce kontrastovaly s našimi džínami a zpocenými triky. Jo a taky tam byla jedna televize. Zcela náhodou jsme se tak v Římě zúčastnili kostelní verze ,,kdosi hledá superstar“. A nebyla to žádná béčková soutěž – dle všeho šlo o mezinárodní finále – poslechli jsme si tak například tenor z Řecka, soprán z Ameriky, zafandili Čechovi, Dánce a pak utíkali na hostel, ať jsme čerství na další den.

Nezapomenu na…právě ten hostel. Na takovou porci punku jsem vážně nebyl připraven. Spát se 13 lidmi na pokoji nevelkých rozměrů není nic, co by jeden nezvládl, ale jen kdyby to šlo. Byla to totiž spíše diskotéka než hostel a tedy o vašem brzkém vstávání bylo zbytečné někoho přesvědčovat. Navíc mladí chlapíci z recepce měli svou profesi i jako koníčka a nevynechali příležitosti, aby se sobě nebo svým přátelům nesnažili z ubytovaných slečen vybrat nevěstu (minimálně do zítra).

Nezapomenu na…moment, kdy mi a třem dalším zájemcům z našeho zájezdu předali ve fanshopu lístky na ligové utkání AS Řím – AC Turín. Každý z nás přistupoval k tomuto zážitku jinak – já byl blahem bez sebe celý den (a vlastně i ten další), Simon z Dánska to bral jako zajímavé zpestření, které může přidat k dobru v hospodě u piva, Maďarka Zsófi (věrná fanynka klubu Ferencváros Budapešť) mohla porovnat kvalitu italské a maďarské nejvyšší soutěže a pro Heqing z Číny šlo o první návštěvu fotbalového utkání v životě - nezbývá než věřit, že si to také užila (jak alespoň sama tvrdila).

Nezapomenu na…selfie šílenství. Stačilo se jen přiblížit k jakékoliv významnější památce a už kolem vás jako supi kroužili prodejci všelijakých teleskopických hebel, bez kterých se dle jejich názoru nikdy nevyfotíte sami tak, aby se vám to líbilo.

Tak tohle a ještě mnohem více byl pro mne 5-ti denní výlet na Apeninský poloostrov. Jsem vážně rád, že se náš troufalý a cestovně náročný plán povedl a všichni máme na co vzpomínat. Florencie a Řím jsou nádherná města, ale už vzhledem k těm davům lidí nevím, jestli bych tam někdy chtěl bydlet. Pro dlouhodobý pobyt je z mého pohledu daleko přívětivější klidné, mírumilovné Slovinsko. Byla to dobrá volba.

 

A pak že neumíme selfie!

Jsme tam! Další fotbalový sen splněn. 

Pro tento obrázek mé nohy trpěly. (Florencie)

Vypadáme spokojeně, ale cestou nahoru to sranda nebyla.

Fotím mezinárodní posádku: Heqing, Zsófi, Bilyana, Simon.

Ptá se jí někdo:,,Jak ti stojí?"

Forum Romanum a já si hned vzpomenu na zkoušku z římana!