Díl 7: Toulky okolím
,,Vidíš
na tý džípíesce to červený tlačítko? Tak to už nikdy nemačkej. Já ho totiž
zmáčknul a teď jsme v prdeli.“ Tak nějak zhodnotil naší situaci Čech Ondra z
brněnské „lesárny“, když jsme na dálnici právě minuli odbočku na první cíl naší
cesty. Poté si však v pozici navigátora počínal natolik brilantně, že naše
pětičlenná česko-slovenská výprava ve vypůjčeném Opelu Corsa nabrala správný
směr a během jediného dne projela slušný kus západního Slovinska.
 |
| ČSFR na Predjamském gradu! Peter, já, Ondra, Simča, Vojta. Foto: ©SimčaS |
Prvním
cílem, kde se nám podařilo skutečně dojet byl Predjamski Grad. Jedná se o
vskutku unikátní objekt skrývající se pod 123 m vysokou skalní stěnou. Zatímco
v 15. století se zde usídlil jistý loupežník Erasmus Lueger, dnes jej okupují
turisté a většina z nich byla toho dne českého původu. To jsme poznali hned při
pokusu o první skupinovou fotku. Chybělo málo a česky jsem povzbudil ostatní nechť poprosí ,,tady dědu vedle ať nás cvakne“. Jaké bylo mé překvapení, když se z
elegantního turisty vyklubal našinec, který nás ochotně vyfotil.
 |
| Ta je jak na obal od cédéčka...(v Ajdvoščině). Foto: ©SimčaS |
Po
lekci z historie a hodině češtiny jsme si to namířili směrem do Štanjelu, dle
průvodce jedné z nejstarších a nejkrásnějších obcí v krasové oblasti. Touha
stihnout toho co nejvíce byla silná, ale hlad nás přemohl a proto jsme po
horské etapě nechali Corsu odpočinout v městečku Ajdvoščina. Jak už to v životě
bývá, nejlepší jsou věci, se kterými nepočítáte a přesně tak tomu bylo zde. Kdo
by taky čekal, že si v obyčejném bufáči u cesty dá jednu z nejlepších pizz,
kterou měl ve Slovinsku? Kdo by si troufl říci, že ho po vydatném obědě napadne
uspořádat menší fotbalový zápas na přilehlém hřišťátku? A napadlo by někoho, že
v Ajdvoščině (kde jsme původně neplánovali zastavit) najdeme tolik zajímavých
míst k fotografování sebe či okolí? Všechny tyto krásné příhody měly také jedno
společné mínus – čas se nám krátil. Proto bylo třeba nahodit motor a zamířit do
Štanjelu.
 |
| Štanjel je vážně kouzelný, tady musíte! Foto: ©SimčaS |
Na
místo určení dorazila naše výprava v pravou chvíli. Bylo pozdní odpoledne a
sluníčko osvětlovalo zdi starobylé vesnice. Zvěsti o jeho kráse nelhaly a
místní to dobře vědí, proto na náměstíčku číhali s flaškami plnými různých
dobrot, ať už k snědku či konzumaci v tekuté podobě – samozřejmě že zadarmo to
nebylo. Opravdové překvapení nastalo o pár klikatých uliček dále – u menšího
dvorku byla ve výšce očí malá dřevěná skříňka a v ní umístěny sklenice s
domácím medem. Nabídka byla široká a lákavá, ale kde to zaplatit, když kolem
nikdo nebyl? Přímo na místě – stačí vhodit peníze do největší sklenice umístěné
hned vedle medů. Stejný systém se aplikuje v případě zájmu o vystavené
pohlednice. Na malém stolečku si pak každý zákazník mohl vzít taštičku a svůj
nákup způsobně odnést. Turisty z české kotliny tento výjev potěší a zároveň
zamrzí, když se zamyslí nad tím, zda by toto mohlo fungovat i v jeho domovině.
Na dlouhé filozofování však nebyl čas, bylo třeba obdivovat výhled z
romantického parčíku, vybaveného až kýčovitými jezírky a také altánkem,
z kterého se otevíral výhled na úchvatnou okolní hornatou krajinu plnou
zeleně, kterou tu a tam narušovaly menší stavení či dokonce vesničky. Dojem z
této návštěvy nemohlo pokazit ani kafe v místním bistru, které skutečně za moc
nestálo.
 |
| Tady si lidé pořád důvěřují. |
Na cestě zpět jsme
plně využili faktu, že jsme byli vlastními pány a mohli jsme zastavit, kdykoliv
se nám něco v okolí zalíbilo. A zastavovali jsme často. Procházka po vinicích, kostelík na kopečku, fotka s autem mých dětských
snů (volkswagen brouk alias „madetek“), to vše jsme stihli, než klikatou
horskou cestičku uťala přípojka na dálnici. Není
nic lepšího, než mít kulturně vzdělaného spolujezdce, který má v režii hudební
produkci. Alespoň to jsem si říkal, když na cestě tam hráli Zeppelini a jim
podobní. Netušil jsem však, že Ondrův hudební záběr obsáhne i Mozarta a jiné
věhlasné umělce, které uznávám pouze do té doby, než v autě vytvoří takovou
atmosféru, že usíná i volant (o řidiči ani nemluvě). Přesto vše jsme dorazili k
poslednímu turistickému bodu naší cesty. Nebo prvnímu? Odbočku na Cerknické
jezero jsme totiž minuli hned z rána po již zmíněném nedorozumění s navigačním
zařízením. Naštěstí to byla jediná chybka k níž v souvislosti s jezerem došlo.
Pokud se jej totiž turista snaží najít v teplejších letních měsících, bude jeho
snaha marná. To my pochopitelně věděli (díky za průvodce, Šmigi) a počkali si,
až deštivé podzimní dny vytvoří na rozsáhlém poli (kde se jinak pasou krávy)
obrovskou vodní plochu. Kdyby se nám to povedlo za světla, viděli bychom zřejmě
více, ale i tmu nad jezerem jsme si dokonale užili.
 |
| Můj pohádkový hrdina! Foto: ©SimčaS |
Jako
celý výlet. Člověk je však nenasytný a tak místo pokojného usazení se v Lublani
zanedlouho následovalo italské dobrodružství. A o něm to bude příště.
 |
| No nezdá se vám to dramatické? (Cerknické jezero). Foto: ©SimčaS |
