Díl 18: A teď naposled

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byl zářijový večer a já v chorvatském Umagu finišoval první díl Slovinských zápisků. Pln nejistoty a očekávání. Bude je někdo číst? A hlavně – budu je mít o čem psát?

Dnes sedím pro změnu v teple domova – při teplotách přeskakujících laťku třicítky s přehledem zkušeného vícebojaře – a lopotím se s touto krátkou rekapitulací. Tomuto blogu je tedy souzeno, že jeho začátek a konec nevznikly v zemi, kde se odehrálo to hlavní – ve Slovinsku.

V zemi, kde jsou mohutné, drsné a přesto tak krásné hory na dosah ruky prakticky odkudkoliv. Která má na jihozápadě malý, ale městy jako Piran nebo Koper vyzdobený kousek pobřeží. A ve svém středu hotový klenot – vřelou a přátelskou Lublaň.

Hlavnímu městu mohu stěží něco vytknout. Všudypřítomná zeleň, spousta skvělých restaurací za jedinečné študentské boni (zdravím především do Frecsa a Maxíku), ježdění na kole prakticky zdarma, nespočet možností sportovního vyžití a perfektně zorganizovaná právnická fakulta, kde se mi rok hezky studovalo.

To hlavní jsou však nakonec vždycky lidé. Ti dělají vše neopakovatelné. Věřím, že se do Lublaně zase jednou vrátím. Město bude, tuším, stejné. Kolej v Rožné Dolině najdu také (pokud Španělé neudělají mimořádnou párty) na svém místě. Tváře však už budou vyměněné. Alespoň většina z těch, které se mi vybaví, když na mne i o půlnoci vyřknete magickou formulku „ERASMUS“. Už to bude zkrátka zase trochu jiné, nové.

Není však proč smutnit. Je třeba věřit, že s některými se setkáme zase. A i když s jinými nám na sebe zbude byť jen hezká vzpomínka, opět není důvod k panice. Jak se totiž ví, dobří lidé jsou všude. Jedna z věcí, kterou jsem se ve Slovinsku naučil, je nebát se nového. To je moudro, které člověk v právnické knihovně nenajde. Zkrátka vykročit a ono už to nějak dopadne.

Bez toho by taky nebyl tento blog, ani Erasmus a všechny příhody, které jsem během něj zažil a o některé se tady s vámi podělil. A to by byla škoda, no ne?

Byla to paráda. Tak NASVIDANJE! 

S francouským milovníkem fotbalu Vassilim...

...a italskou mafií.

S němi až na konec světa.

A s oblíbenou litevskou dvojicí do Koperu.

S Kristiine, Tomem a Sylwií na cestách po hradech a zámcích...

...a se všemi na poslední rozlučce!

Díl 17: Rozlučka Honzy “lebedy” Petra

O mém spolubydlícím z druhého semestru, Honzovi, jsem už zde ztratil pár řádků. Nezmínil jsem však, že o mé blogování jevil po celou tu dobu našeho idylického soužití nevídaný a vytrvalý zájem. Do jisté míry za to pravděpodobně mohly obavy, které choval o legalitě svého pobytu v Lublani. Vždycky mne tedy prosil, abych jej v zápiscích příliš nezmiňoval a nevystavoval ho nebezpečí odhalení pracovníků zahraničního oddělení naší fakulty.

Skutečnost, že na konci svého pobytu napsal báseň a poprosil mne o její uveřejnění, beru jako jeho finální vystoupení z ilegality. Jako přímý účastník mnoha událostí s tímto mistrem rýmu střídavého mohu potvrdit, že řádky níže z velké časti odpovídají jeho slovinské realitě. Jen zapomněl na odpolední lebedu…

Ach, krajino pod Triglavem,

přijalas mne vřele.

Nad mým alko-stavem,

dohlíželas bděle.

V ráji kol a semaforů,

kde snad všechno můžete,

má váha nešla dolů,

Fresco, chrám pana Jožete.

Jemu hold vzdát chci,

tomu mesiáši pleskavic.

Nemyslel jen na práci,

za bony vždy vydal víc.

Nyní loučím se s Tebou,

ádijé, ti volám!

V srdci budeš stále se mnou,

jinou už tam nemám.

Autor: Jan Petr

Beat generation

Díl 16: Tak ještě jednou, naposledy!

Květen v plném proudu, rozloučení se zkouškovým obdobím proběhlo svižně a bez zbytečných formalit. Radost mi tak kazil pouze fakt, že se blížila chvíle, kdy já sám budu muset dát sbohem Erasmu a na nějakou dobu také Lublani. Nejlepším receptem na nenadále stavy úzkosti tak bylo opět sbalit batůžek mladého cestovatele a vyrazit poznávat krásy Slovinska, Chorvatska a Černé Hory.

Společně s kamarádem Martinem, který návštěvu pojal jako po-státnicový výlet a zároveň možnost prosondovat své budoucí působiště, a dalšími – ať již z Čech, Moravy, Slezska, Polska, Dánska či Francie nás pak čekaly dobrodružství a výzvy s nimi spojené. Dnes už to máme vše za sebou a můžeme s hrdostí prohlásit:

Nás jen tak nezastaví…

Židle na ježka. Poslední, na co máte chuť, když vyzvednete kamaráda kolem půlnoci na nádraží, je sledovat, jak Vám před očima zavírají vytipovanou hospodu s levným zlatavým mokem. Malý soudek Svijan dovezený z domova se tak ani nedožil ledničky v Rožné Dolině. O večerní romantiku v parku Tivoli bylo postaráno… .

Gendrové předsudky. Že se s kluky špatně stopuje? A bez holky to mají rovnou vzdát? To říkejte Martinovi, který sám stopl pro sebe a další tři účastnice low-cost výletu do Koperu zbrusu nového bavoráka. Já a Hanka jsme je za chvíli následovali. Jak jinak než v X5.

Pegueot 206. Lépe řečeno – nic nezastaví jeho. Přesně s tímto milým francouzským přítelem jsme v pěti lidech ujeli stovky kilometrů při cestě do Černé Hory a zpět. Že jsme mnohdy neměli kam dát nohy, nevadí. V horších případech už se málem losovalo, kdo poběží za autem. Jeho motor spokojeně a věrně frněl po celou dobu. Nezbývá, než mu přát šťastný návrat do Francie, který jej i s jeho majitelem bude na konci Erasmu čekat.

Stravovací etiketa. Marně nás v uličkách malebného Kotoru lákali číšníci do turistických lokálů. Čím více se prvně usmívali o to větší bylo jejich pohoršení, když jsme se uvelebili na náměstí u přilehlého kostela a začali konzumovat výrazně levnější dobroty z místní pekárny. Chutnalo mi snad ještě více než tehdy při improvizované večeři na parkovišti před Lidlem.

Kaňon Tara. Až 1300 metrů hluboký, po Gran Canyonu druhý nejdelší na světě. My jsme ho zvládli na šířku. Na zip-linu…ne, že by to nakonec bylo tak hrozivé, ale dodnes nevím, kde jsem sebral tu odvahu!

Přívětiví celníci. Cestou z Černé Hory do Dubrovníku musíme přejet malý úsek Bosny a Hercegoviny. Oficír si prohlídku našich dokladů užívá, jako by Bosna měla zítra vstoupit do Schengenu a on být odvolán kdesi do šedivého kanclíku. Trvá to věčně a místo navracení pasů a občanek následuje výzva k vypnutí motoru a otevření kufru. „What is this?“ „Ať v tom bordelu vidí cokoliv, tohle bude na dlouho“, povídám si. „This is musli“, odpovídá suše a s typickým přízvukem francouz Nicolas. Světe div se, celník už poté raději nechce slyšet nic – hurá do poslední destinace!

Vedro v Dubrovníku. Město krásné, lidí však hodně a úmorné vedro od samého rána. Po taktické poradě jsme proto moudře zvolili ústup. Někteří z nás se zchladili v moři, jiní vše pozorovali z přilehlého baru. Večer nás pak již téměř prázdné městské hradby odměnily parádním výhledem.

Dlouhá cesta zpět. Zpocení, slaní, unavení a kolem 700 km před námi. I za pomoci fotbalovo-volejbalové rozcvičky na odpočívadle kdesi v Chorvatsku okolo 2:30 jsme to zvládli a do Lublaně dorazili za svítání. Ještě jsme stihli pozdravit opozdilce, vracející se z včerejší párty zpátky do Rožné. 

S láskou natočené.

Jedna ze stopařek na obrázku se za chvíli nedobrovolně vykoupe. Oblečená.

V Podgorici dosáhla naše stravovací etiketa vrcholu.

Hlavně se z toho nepo...

Sluníčko už nepere, takže je v Dubrovníku veselo.

Každý cestovatel má svého Wilsona!

Díl 15: Tomorrow Bežigrad

Chcete vyděsit studentku či studenta bydlícího v Rožné Dolině? Použijte hlášku zdejšího legendárního hlídače Jacoba „Nodrinkinga“: „Today you make problem here – tomorrow Bežigrad“.  Téměř každý, kdo ve studentské vesničce v Rožné bydlel, by se vytrejdování na vzdálenější, klidnější, mírumilovnější a kultivovanější kolej na Bežigradu bránil jako čert kříže.

Můžete mít rádi svůj klid, chovat odpor ke společným záchodům, nesnášet zbytky právě ostříhaných vlasů v umyvadle, či nadávat při pohledu na mastnou vodou překapávající dřez v jedné ze společných kuchyněk. Stejně si to tady zamilujete.

Samotný název této části města, tedy Rožná Dolina, znamená v překladu cosi jako „květinové údolí“. Hned za branami studentské vesničky (čítající asi 12 budov) začíná veliký park Tivoli. Květiny, jezírka, lavičky, spousta míst, kde se po obědě můžete složit do trávy. Pokud se chystáte volný čas trávit aktivněji, výběh na přilehlý kopec Rožník můžete absolvovat každý den v rámci ranní rozcvičky. A když to při cestě zpět vezmete šikovně, proběhnete se i kolem rezidence amerického velvyslance, který zde našel také útočiště.

Uvnitř vesničky pak již čekají kurty na plážový volejbal, tenis, betonový plácek na fotbal a basketbal. Menza, doktor a organizace nabízející jazykové kurzy nebo studentské rádio nemohou chybět. Zabavit se tady jde zkrátka všelijak, jenom studovat budete muset chodit spíše do knihovny.

Nádherné okolí a veškerá infrastruktura, kterou Rožná nabízí jsou parádní. Přes vše to nakonec bude atmosféra, která vás dostane nejvíce. Erasmáci jsou sestěhováni do domu číslo IV. Každý den tak máte možnost více a více pronikat do tajů různých kultur. O jídlo se podělíte s neskutečně štědrým muslimem Burhanem (respektive to já mu vždy sním skoro celou večeři, kterou mi nabízí), na kytaru si zabrnkáte s nespoutaným Joaem z Portugalska, uklidíte si díky systému „sdíleného vysavače“, který vynalezl podnikavý Bartek z Polska, při snídani si procvičíte „Buenos días“, když budete zdravit Španělky a Španěly právě vracející se ze včerejší párty a večer necháte české holky vybrat nějaký parádní film a pokojové kino může začít.

Rožná je zkrátka magické místo, kde se můžete sbližovat prakticky s celým světem. A zároveň mít spolubydlícího ze stejné země, fakulty i města. A stejně i od krajana se člověk ledasčemu přiučí – třeba že není nad to, dát si před odpoledními povinnostmi krátkou, třicetiminutovou „lebedu“. 

Rožna je v Lublani vyhlášená adresa...

...a tento muž je snad ještě známnější: hlídač Jacob, kterého takto zvěčnila šikovná Leňule!

Tak to vypadá, když dorm IV. nastoupí!

Díl 14: Nejdražší pivo v životě

Zjištěním, že v České republice začalo MS v ledním hokeji, zřejmě nikoho nepřekvapím. Ví to každý – ať už jde o nadšenou fanynku či fanouška anebo o člena facebokové skupiny „Kdo neskáče, není Čech v Čechách nechceme“. Na každý pád, v Rožné Dolině se sešla spousta příznivců hokeje na ledu – tak tomu říkají Slovinci. A z fandění našim hochům vznikla renomovaná kulturně-společenská událost.

Při zahajovacím utkání proti Švédům padla volba na útulný Patrick´s Irish Pub. Podsaditý majitel a výčepní Mitja do atmosféry hry zapadl skvěle. Vypracované pivní bříško, na kterém se skvělo hokejové triko, nenechalo nikoho na pochybách, že holduje oblíbeným českým koníčkům. A kdyby o tom snad někdo pochyboval, ihned co zpozoroval českou vlajku při našem antré do pubu, zahlásil: „Češi – hokej, pivo, holky“. Po krátké odmlce svojí Svatou Trojici doplnil ještě o vepřové koleno.

Dramatický průběh utkání strhl i nás a tak piva na účtu přibývala, přestože zadarmo rozhodně nebyla. Poněvadž v takových kritických okamžicích musí vítězit vůle a zdravý rozum, odhodlal jsem se vyrazit objednat si k baru POSLEDNÍ. Cestou jsem přibral ještě 2 různé pivní tácky, které jsem ještě neměl tu čest zařadit do své pivní kolekce. Mitju jsem tedy krom piva poprosil slovansky o „dva nové tyto“ (přece si nebudu brát staré a polité nebo mokré, když se mohu slušně přihlásit o nové).

Domníval jsem se, že jsem svůj požadavek definoval jasně. Skutečnost byla taková, že mi na stole přistála tři piva – krom jednoho objednaného taky dva otevřené prominentní lahváče kdesi z Anglie. Zbytky předstíraného úsměvu na rtech pochopitelně zmizely, když jsem si ověřil, že třetinka speciálu „Delirium Tremens“ koštuje pět eur. Můj dosavadní „rekord“, kdy jsem ve Finské hospodě pocucával 120 minut jedno VELKÉ pivo za 5 eur při posledním finále fotbalového MS, byl tak do jednoho roku pokořen.

Nakonec mi s předmětem objednávky a hlavně tedy i jejími náklady pomohl spolubydlící Honza, takže mohu psát tento díl zápisků a neumývat u Mitji v hezkém sobotním dopoledni nádobí. Na konci každého správného příběhu bývá poučení – tak tedy: Dávejte si pozor, co si přejete a jasně to definujte (obzvláště v hospodě s nabídkou více než 120 piv). Může se docela dobře stát, že toho dostanete více, než jste čekali. Ale když už to jednou máte – koukejte si to užít:) Cheers! 

Česko-polsko-litevský fanklub. Doplněn Mitjou - Slovincem, který fandí Finům. 

Díl 13: Chorvatská idyla a Miss Sarajevo, část 2

Cesta do Sarajeva byla vtipná ještě dříve, než jsme nasedli do auta. Majitel hostelu nám ihned po rezervaci poslal milý mail, jehož hlavním obsahem bylo vysvětlit nebohým turistům, že nalézt vytipované ubytovací zařízení ve spletitých uličkách Bosenského hlavního města je úkol nelehký. Gogole maps prý nemáme ani zkoušet a naší jedinou šancí je vybrat si jedno z šesti přiložených videí (dle směru, ze kterého do města vjedeme) a cestu si zapamatovat. Místo tradiční čtvrteční párty v Companěros jsem tak poslední chvíle před odjezdem trávil zapisováním poznámek s orientačními body po cestě. Vypadalo to asi následovně: „Po odbočení za mešitou, pak mešita vpravo, mešita vlevo…“

Přes veškerou hrůzu, kterou nám (či alespoň mi) hledání hostelu Mills nahánělo, a skutečnost, že jsme Mostar opouštěli s vědomím, že za světla do Sarajeva nedojedeme, jsme pátrací dobrodružství zvládli na první pokus. Můžeme se jen dohadovat, zda bylo instruktážní video tak dobré, my tak kvalitně připraveni anebo to bylo díky navigaci v naší třistaosmičce, která nás vedla rovněž neomylně. Spali jsme poblíž historické části města Baščaršija, takže po vybalení neprodleně následovala exkurze.

Čtvrť, která byla Osmany postavena v 15. století, je doslova kulturní křižovatkou Evropy. Díváte-li se z určitého bodu před sebe, spatříte klasickou orientální architekturu. Za vašimi zády je pak „typická“ Evropa se stavbami, jaké jsou běžně k vidění ve Vídni či Budapešti. To vše na jedné jediné ulici. I přes únavu z cesty jsme neodolali návštěvě čajovny s vodní dýmkou. Tečku za končícím dnem představovala narvaná hospoda s pivem Sarajevsko, nejvíce artefaktů na zdech však neslo název Staropramen.

Poslední den jsme měli možnost ponořit se do historie tohoto magického místa ještě hlouběji. Sympatický absolvent studia geografie a místní průvodce Neno nás během dvou hodin provedl místy, z nichž jsme některé poznali již večer. Až díky jeho vyprávění jsme ale mohli plně docenit jejich význam. Bez předchozího výkladu bychom stěží věděli, že červené výplně na chodnících slouží jako památka pro ty, kteří na daném místě za občanské války ztratili život. Bylo nesmírně zajímavé poslouchat vyprávění od člověka, který hrůzy bitev v Bosně a Hercegovině sám zažil. A jeho otec v nich sám bojoval. To, že si konflikt stále dobře pamatuje, bylo znát z Nenova hlasu na tržišti Markale, kde v roce 1994 minometné střely vzaly život téměř sedmdesáti lidem. I tak zůstával na můj vkus obdivuhodně objektivní a spravedlivý. Zná hodně příběhů, kdy místním Chorvatům a muslimům=Bosňákům pomáhali bosenští Srbové, jejichž kolegové město ostřelovali minomety z přilehlých hor. Právě vůle obyvatelů Sarajeva nevzdat se, byla dle našeho průvodce příkladná. Mnohdy překonali strach ze střel, které mohly dopadnout kamkoliv, opustili sklepy a snažili se žít i v obléhaném městě normální život. Ten zpestřovaly soutěže jako „Miss Sarajevo“ či divadelní představení.

Jen o kousek dál podél řeky nás čekalo další historické okénko. O Sarajevském atentátu jsem předtím pochopitelně něco slyšel. Avšak stát na místě, kde Ferdinand d´ Este a jeho žena Žofie ztratili život a dozvědět se, že šlo v podstatě o nešťastnou souhru náhod bylo opět něco nového. Nebýt řidiče, který špatně odbočil vpravo, místo aby pokračoval rovně, neoctlo by se auto následovníka rakouského trůnu přímo jako na podnose před atentátníkem Gavrilem Principem, jenž zrovna vycházel z cukrárny na rohu, kde se schovával po prvním nezdařeném pokusu jeho kolegů o atentát. Ten nemohl uvěřit svému štěstí a měl pak pochopitelně snadnou práci.

Sarajevo toho zkrátka zažilo mnoho. Většinu jeho obyvatel tvoří muslimové, k nalezení jsou však i svatostánky jiných náboženství. I proto se mu říká evropský Jeruzalém. Když se z mešity ozval charakteristický zpěv, svolávající k odpolední modlitbě, Neno ze slušnosti přerušil povídání. A vzájemný respekt mezi lidmi je dojem, který mi z města zůstal i po jeho opuštění. Neměli jsme již čas navštívit jeho novější části. Ty však díky „vytříbené“ socialistické architektuře Sarajevu na kráse nepřidávají.

S Bosnou a Hercegovinou jsme se tak loučili obohaceni novými zážitky, vědomostmi a také s plnou nádrží benzínu (rozdíl oproti Slovinsku dělal 30 centů na litr…).  A já již teď vím, že do Sarajeva bych se zase rád vrátil, protože město jako je tohle, se nejen v Evropě jen tak nevidí!

Střet kultur živě:

Koukneš tam a máš Západ...

...otočíš hlavu a jsi na Východě.

Kdo je připraven, není překvapen.

S průvodcem Nenem na tržišti Markale, které bylo svědkem válečných hrůz...

...stejně jako spousta dalších míst v Sarajevu.

Život se v zde však nezastavil ani tehdy, ani teď. 

Tamhle za kopcem je Sarajevo!

Návštěva čajovny byla téměř povinností...

...a bez vodní dýmky by to tam nebylo ono. I když "magic tea" měl taky něco do sebe.

Díl 12: Chorvatská idyla a Miss Sarajevo, část první

Už snad ani nepřekvapí, že se tento díl zápisků ponese opět v cestovním duchu. Zatímco v zimním semestru jsem se s vámi dělil několikrát o kulinářské zážitky z hlavního města Slovinska, v letňáku si zápisky už podruhé nasazují turistický batůžek. Ono se vážně není čemu divit - do školy toho v předchozích týdnech tolik nebylo a byl by hřích nepodniknout výlety za hranice Lublaně.

Ač by si to zasloužili, nemůžu psát o všech podniknutých výpravách. Památkově chráněná jeskyně Postjna, na hrady a zámky bohatý východ Slovinska či parádní stopovací dobrodružství na západní pobřeží jsou jen reprezentanty uskutečněných cest. Dobrodružství, o které se podělím detailněji, se odehrálo během prodlouženého březnového víkendu v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Spolu s dalšími čtyřmi členkami posádky (ptal jsem se však i kluků, zda nechtějí jet…) jsme během 3 dnů najeli 1400 km a navštívili 4 hlavní místa dohodnuté trasy – Plitvická jezera, Split, Mostar a Sarajevo.

Plitvice nabídly skutečně působivé přírodní scenérie. Holky mačkaly nadšeně spouště foťáků, vodopády hučely jak se patří a voda byla průzračně čistá. Mám-li najít nějakou chybičku, bylo to mé rozhodnutí sníst banán po vstupu do parku. Byl bych ušetřen dvouhodinového pátrání po koši, který se pochopitelně zjevil až v momentě, kdy už jsem měl morální dilema rozseknuté a slupka se opalovala na kameni u jezírka. Každopádně mít více času, strávili bychom obklopeni čarokrásnou přírodou více než 3 hodiny. Takový luxus jsme si však nemohli dovolit – bylo třeba vyrazit do Splitu.

Druhé největší město Chorvatska si brzy získalo všechny z nás. Těžko říci, zda za to mohl velký apartmán ležící kousek od pláže, přátelští Chorvati (když to nešlo anglicky, jazykem s prvky slovinštiny a češtiny jsme se vždy domluvili), zachovalé historické centrum nebo sobotní snídaně u moře. Asi to bude od každého trochu, každopádně velký dojem na mne udělali i místní, kteří si plnými doušky užívali slunečné sobotní dopoledne. V jedné ruce tašku čerstvého pečiva z voňavých pekáren (ty byly doslova na každém rohu), ve druhé čerstvý úlovek místních rybářů. Kavárny na promenádě praskaly ve švech, mezi nimi probíhala jakási hudební show a do toho všude pobíhali mladí Modričové, Rakitičové a Mandžukičové s fotbalovými míči. Z ženské části posádky několikrát zaznělo cosi o hledání manžela ve Splitu.

Na vdavky však nebyl čas, bylo třeba vyrazit do Bosny, kde nás jako první čekal Mostar. Do něj se jezdí především kvůli replice Starého Mostu, jenž byl zničen za války v roce 1993. Rekonstrukce se skutečně povedla, což však také znamená, že město je vděčným turistickým cílem. Přes úchvatnou krajinu kolem, historii města a most samotný jsem měl z Mostaru dojem, že dnes slouží především jako velké lákadlo pro všechny zvídavé cestovatelé, na které je vše moc dobře narafičeno a o objevování autentického bosenského životního stylu zde nemůže být řeč. Zaplatili jsme (víc než jsme dle jídelníčku měli) v na první pohled sympatické restauraci a vyrazili za posledním návštěvním bodem naší trasy.

Cesta do Sarajeva byla plná krásné krajiny a řidičských kuriozit. Na silnici vinoucí se podél řeky Neretvy jsem dospěl k názoru, že bosenští řidiči se musí modlit více jak 5x denně než běžní muslimové (islám je zde převažující náboženství). Když vás v klikatých zatáčkách předjíždí rychlostí kolem stovky jedno auto, s pomocí pár nehezkých slov se přes to přenesete. Jenže to by nebyli místní šoféři, aby někoho nenapadlo předjet auto, které samo předjíždí. Na filozofování, zda se z nejbližší zatáčky nemůže něco vyřítit, zkrátka bosňané nemají náturu. A tak se z jednoho pruhu v jednom směru stávaly dva, někdy i tři. Každopádně jsme ve zdraví dorazili do hlavního města téměř čtyřmilionové federace. A tomu se budu věnovat už brzy, protože si zaslouží zvláštní pozornost. 

Důkaz místo slibů: s tou slupkou jsem prošel téměř celé Plitvice.

Malé vodopády z velké výšky. Všimněte si - nikde nikdo. Co chtít více?

Split byl působivý večer...

...i ráno:)

Vzorná posádka.

Most v Mostaru turisty láká a místní to dobře vědí.

Díl 11: Dober dan, Belegrade! 

V Lublani jsem se po domácí zimní přestávce neohřál ani týden a už s dalšími šesti staronovými spolužáky ze zdejší právnické fakulty nabíráme s Oplem z již téměř domácké půjčovny ATET směr Bělehrad. Složení je tradičně pestré a tak při pasových kontrolách po sborově nacvičeném ,,Dober dan“ následuje předávka českých, polských, dánských, italských a tureckých dokumentů celníkům. Menší národnostní úprava následuje po překročení srbských hranic, kdy se Turek Ege na vlastní žádost stává Antoniem z italského Milána. ,,Moc nás nemají rádi. Při sportovních událostech mezi Turky a Srby to už odneslo životem několik lidí z obou táborů.“ Tak tedy WELCOME TO SERBIA!

Následující cestu do Bělehradu nejlépe vystihuje spojení: nikde nic. Po klidné cestě jakoby měsíční krajinou, několika tanečních kreací celé posádky včetně řidiče a jednoho drobného zabloudění jsme rozbili brány srbského hlavního města. Následná noční procházka byla krátká o to déle jsme na hostelu, či spíše dost parádním apartmánu (díky Bartku), mohli mastit vynikající ,,Cards against humanity“. A následující ráno nás v naprosto humánním (též by šlo říci erasmáckém) čase 11 hodin, čekala Belegrade free city walking tour. Poznatky z komentovaného bloudění městem jsou předmětem následujícího odstavce.

Nákupní třída a centrum města překvapily až nečekaně středoevropským vzhledem. Místní ,,Stodolní“ plná tradičních srbských pubů – kafan byla taky jako z reklamy na velkoměstskou idylu. A co by vám teprve řekli ti, kteří už dopoledne koštovali domácí rakiji a pomazánku ajvar. Hrad, který dal městu jméno, se taky líbil a vše umocnil parádní oběd v místní hospodě. Navíc jsme si připadali chvílemi jako v Eurotripu, když jsme při placení dávali dýška v bankovkách. Když však vezmete v úvahu že v Srbsku je mají i pro 1 dinár a ten je asi 0,23 Kč, je vám hned jasné, že to z naší strany zase taková sláva nebyla. Po prohlídce jádra města přišlo na řadu přilehlé okolí. A tam už o sympatickém vzezření nemohla být příliš řeč. Sovětské časy a skutečnost, že město bylo více jak 70 x bombardováno zanechaly na Bělehradu spoustu šrámů. Ponurou atmosféru kompenzovali místní, kteří byli vždy ochotní poradit (ačkoliv do angličtiny se jim rozhodně nechtělo tolik jako Slovincům).

Další den, při cestě zpět, jsme zastavili v působivém městě Novi Sad. Rozdíl oproti některým bělehradským koutkům vystihl zdařile Honza (mimochodem můj nový spolubydlící), když pravil: „No vida, když se jím chce, tak si tu okolo i uklidí“. Měl pravdu, chlapec, na druhou stranu byl tento výlet konečně o BALKÁNU a k tomu by snad vymydlené ulice ani neladily. Atmosféra, svérázní a přívětiví Srbové a spousta interních hlášek jsou tím, co si budu z návštěvy více jak 7 milionové země zaručeně pamatovat.

Již během výletu se začal rodit nápad Itala Federica na uspořádání pravé večere ve znamení kuchyně ze země, kde se křižují když zaslechnou slovní kombinaci špagety s kečupem. Neuběhlo mnoho dní a už nám servíroval naprosto geniální lassagne. S láskou uvařené ragů, pořádná porce mozzarely, menší množství bešamelu a na přidání čekali všichni. Večer podtrhl dezert polských kolegyň Zuzy s Olou. Chuťový zážitek a popichování, že Honzové by ostatním naservírovali pouze pivo nás vyprovokoval českou právnickou stopu v Lublani k tomu, že příště se vařečky chopíme my. Tak držte palce!

Poloha města je poměrně strategická - Bělehrad leží na soutoku Sávy s Dunajem.

Sluneční paprsky v ulici plné kafan - tradičních pubů.

Máte snad lepší nápad na začátek dne?

Tady to zrovna bylo poměrně depresivní.

Průvodce Belegrade free city walking tour je úplně vlevo. Pozornost zaslouží jeho magický batůžek, ze kterého vždy vytasil nějakou domácí dobrotu na ochutnání. 

I tady někdo bydlí.

Naše posádka v kompletní sestavě.

Díl 10: V půli cesty

A je to tady. První poločas mého studijního pobytu je úspěšně za mnou a já mažu z lublaňského trávníku rovnou do domovské šatny. Tam strávím nějaký čas, než se otevře opona druhého dějství. Jak už to bývá, seběhlo se to velmi rychle. Vlastně ani nevím jak. Teď si mohu v duchu děkovat, že jsem se před necelým rokem nenechal ukolébat svým zlenivělým druhým já, které avizovalo že ,, jeden semestr bude bohatě stačit“.

Tak to ani náhodou! Díky uplynulým 4 měsícům jsem poznal spoustu nových lidí, navštívil hodně míst a zažil mnoho příhod. Především jsem se však dozvěděl něco sám o sobě. A rozhodně to není jen zjištění, že trenky a ponožky zde z pračky vytahuji (zhruba) ve stejné velikosti i barvě, ve které do ní byly vhozeny.

Člověk si rád na spoustu věcí zvykne. Je to pro něj pohodlnější. Rád udělá i spoustu kompromisů jenom proto, aby ve své zóně pohodlí zůstal. Až tady jsem si uvědomil, jak moc to byl i můj případ. Jestli jsem před výjezdem doufal, že mne Erasmus nebude příliš ,,vyrušovat“ (už jsem přeci dost ,,zformovaný“) tak teď si přeji, abych se do šedivého kruhu rutiny časem zase nevrátil.

Naučil jsem se spoustu věcí dělat efektivněji, ale zároveň také odpočívat. Učit se nejenom kvůli zkoušce, ale proto, že mě to FAKT zajímá. Nebát se říct si o věci, které opravdu chci. Zjistil jsem, že je možné udělat zkoušku za plný počet, i když učiteli začnu barvitě líčit úplně jiný případ, než na který se ptá (a uvědomit si to o 8 hodin později).

A když se teď dívám na zprávy, ve kterých se hovoří například o Makedonii, Bulharsku, Polsku, Estonsku, Turecku či ,,jen“ o Novém Městě na Moravě, okamžitě se mi vybaví všichni skvělí přátelé, které jsem zde potkal!

Konec dojemných zpovědí. Zbývající analýzu první půle přenechám trenérovi a sám se budu těšit na výkop té druhé!

Dali si na čas, ale pět minut po půlnoci to stálo za to!

Právníci v Záhřebu.

,,Přijde Mikuláš." ,,Hmm a co nám nese?" ,,Víno." ,,Tak proč tam ještě nejsme?"

Lidská práva v Rožné Dolině. K velké nevoli hlídače Jacoba.

Nic z toho být nemusí. Bernard bohatě vystačí.