Slovinské zápisky

Díl 9: Výlet do Vídně aneb ,,Who is the leader?“

Je středa 19. listopadu, kolem 8 večer a já chystám sendviče. Poučen z předchozích chybiček (čti chystat svačinu na cestu v 10 večer, když mojí oblíbenci ze Španělska vezmou nebohou kuchyň – a všechny v ní – útokem) mažu poslední housku a zbývá mi ještě spousta času na balení, půlhodinový spánek a party ve vedlejším studentském domě. Ve 2 ráno už s ostatními nastupujeme do autobusu stojícího před právnickou fakultou, který nabírá směr Vídeň – třídenní studijní exkurze začíná.

Vše aranžuje populární profesorka z katedry mezinárodního práva Vasilka Sancin, která je mezi studenty mimo jiné známa pro svou odbornost a preciznost. Brzy s hrůzou zjišťujeme, že podobné kvality očekává během výletu i od nás – máme mít připravené otázky do všech organizací, kam zavítáme a prý jestli známe filmovou sérii Rychle a zběsile – přesně takoví máme být, když se bude blížit čas odjezdu našeho autobusu z místa A do místa B. Vzduchem se nese zklamání – žádné večerní promítání nebude.

Značně nevyspalí v 8 hodin ráno vstupujeme do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Bezpečnostní prohlídka by za normálních okolností byla pouhá rutina, která nestojí za zmínku. Naštěstí si však můj slovenský kamarád Peter vzal ke svému slušivému saku do jakési kapsy taky pořádnou kudlu, z níž byli tamní sekuriťáci pořádně rozhozeni. No čo, něčím si salám nakrájet musel.

Ze studijního pohledu to byl také parádní zážitek – pokud se nepletu, bylo to zasedání stále rady, které jsme mohli po menších skupinkách navštívit. Řešila se Ukrajina a slovo si předávali ukrajinský, ruský a americký velvyslanec. To nejlepší však mělo teprve přijít.

Byli jsme přizvání zúčastnit se slavnostního otevření výstavy o právech dětí, kde měla úvodní slovo slovinská velvyslankyně. Takto významný okamžik by jistě zasluhoval víc pozornosti, avšak všudypřítomné občerstvení mohlo sotva nechat vyhladovělé studenty v klidu. Nedělejte se a přiznejte, že byste vydrželi 10 minut pouze očima sledovat krevetové košíčky, lanýžové jednohubky či před vámi čerstvě krájený kraški pršut. Jo a taky víno bylo. Na naší obranu nutno říci, že stejně nedočkavě se do všeho pouštěli i dámy a pánové v oblecích, kteří se ještě před chvílí dohadovali o situaci na východě Evropy.

Po dopoledni v OBSE jsme se přesunuli na vídeňskou právnickou fakultu. Přednáška tam byla zajímavá, větší sranda však byla pozorovat zápas drtivé většiny posluchačů s únavou. V mnoha případech se to nepovedlo a tak jsme byli svědky podřimování, za které by se nemusel stydět ani Karel Schwarzenberg.

Jestliže bezpečnostní prohlídka v OBSE byla důkladná, v OSN, kam jsme zavítali druhý den, to bylo horší než na letišti. Ale co by člověk neobětoval pro to, aby se dostal do jednoho ze čtyř hlavních sídel zřejmě nejdůležitější a rozhodně nejznámější organizace na naší planetě.

Trvalo to snad věčnost, ale byli jsme vpuštěni do útrob Vídeňského mezinárodního centra. Atmosféra byla vznešená a na důležitosti jí přidával fakt, že ve stejnou dobu se ve Vídni jednalo o íránském jaderném programu. To však nebylo nic, co by rozhodilo naší drahou kolegyni Fanny z Francie, se kterou se jeden nikdy nenudí. Během výletu a možná ještě dříve stála u zrodu hlášky ,,Who is the leader?“ – odpověď závisela vždy na situaci. Jednou z nich byla i ta ve výtahu, kdy se 20 značně rozveselených studentů ze Slovinska mačkalo na ctihodně vypadajícího chlapíka – pochopitelně v saku a s patřičně distingovaným výrazem – a Fanny spustila chorál v kouzelné francouzské angličtině: ,,Who is the leader? THE SIR!“ Než se dveře výtahu otevřely, vše stačila několikrát zopakovat a příslušného pána označit prstem, kdyby někdo pochyboval. Chlapík nehnul brvou, ale nějak si myslím, že na tento zážitek jen tak nezapomene.

Jinak to bylo v OSN fajn. Potkali jsme lidi, které jejich práce vážně bavila a snad část jejich energie přenesli i na nás. Mezi přednáškami jsme zavítali do kantýny a ta poskytla další důvod proč usilovat o práci v následovnici Společnosti národů. Na výběr bylo snad z desítek světových kuchyní a cena dražšího hlavního jídla se pohybovala okolo 5 EUR.

Pakliže mám zmínit, jak jsme naložili s volným programem, vánoční trhy jsme viděli a byly krásné. Hlavní bodem večerních a ranních hodin ale byla party na našem pokoji. Zde mohu demonstrovat kvality hostelu Wombat, kde jsme byli ubytováni – v normálních hostelech spíte na pokojích pro 10, ale místa je tam tak pro 4. Nás oficiálně bylo na pokoji 5, a když řeknu, že večer se jeho populace rozrostla na přibližně 30 osob, nebudu přehánět. A nějaké to místo na podlaze by se ještě našlo.

A jak už to po party bývá, ráno bylo krušné. Pamatuji si ty prázdné pohledy, čekání před zabouchnutými dveřmi poté, co jsme večer zaměnili kartu s jiným pokojem, jídelní paběrkování před výbornou snídaní (ten hostel byl vážně super) a následné pěší prohlížení Vídně. Nejodvážnější si zkusili i nějakou tu atrakci v Prátru, pro některé byl však adrenalin zvládnout bez poskvrnky cestu zpátky do Lublaně. Podařilo se, a když jsme kolem 10 večer stáli před budovou naší milé právnické fakulty frontu na bágly, byli jsme unaveni, ale maximálně spokojeni.