Slovinské zápisky

Díl 2: Dobrodošli v Ljubljani

Být studentem v Lublani je skvělé. Počasí ve Slovinsku zatím mizerné. S tím, že nás chtějí naučit slovinsky, to myslí fakt vážně. Dánům skutečně chutná Carslberg. Tam, kde zbytek světa pařit přestává, průměrný Španěl teprve začíná. To je jenom pár zjištění, které jsem během prvního týdne na Erasmu učinil. Ale popořadě.

,,Máme volné místo na pokoji 207. Bydlí tam student z Dánska a také bude studovat právo, berete?“ Beru a jsem rád, že to není ,,amigo de Espaňa“. Aby bylo jasno, Španělsko i jeho obyvatelé mám tuze rád, jen z předchozích varování vím, že v noci neradi spí nejen o víkendu, ale i přes pracovní týden. Pokoj je super a oproti mé drahé pražské Jednotě je dokonce vybaven ledničkou. S šestadvacetiletým Simonem z Dánska dáváme na seznámení plzeň. Studuje v Aalborgu. Když mu později v jakémsi irském pubu vyprávím, jak jsem byl rád, že budu bydlet s někým ze severní Evropy, oba se smějeme. Už totiž víme, že bydlíme s celým pyrenejským poloostrovem na jednom patře. Všude vedle nás je to samý amigo co v 1 ráno vstane, povečeří, do čtyř paří na chodbě a pak vyrazí do města. Ale přes veškeré probděné noci, zbytky skříněk na podlahách (ulepených od piva), jsou vlastně tak milí a přátelští, že jim všecko brzy odpustíte.

Pakliže jsem si myslel, že kurz slovinštiny bude pouze team building bez jakéhokoliv mentálního nasazení, šeredně jsem se spletl. Partu máme skvělou, složenou z lidí z Česka, Slovenska, Makedonie, Rakouska a Německa. Z nějakého důvodu (snad, že jsme slovanští bratři a Rakušanka s Němcem o to zažádali) jsme se však octli v pokročilé skupině 10. Reálně se obávám toho, že po 3 týdnech budu umět slovinsky lépe, než po 4 letech španělsky (i když tento jazyk zde již také oživuji).

Studuji v Praze a teď i v Lublani. Obě města mám rád. Vzpomínám na oblíbené pražské hospůdky s nejlepším pivem na světě, skvělé spolubydlící, ,,právničky a právníky“. Lublaň je ale oproti Praze stejně v něčem jiná. Přátelštější. Hned po příjezdu studenta pevně obejme a nepustí. Ač je před vámi spousta papírování a vyřizování, vše probíhá neskutečně příjemně, hladce a když se to vyřídí, přichází malý ráj. Zejména v podobě studentského stravování. To zaslouží samostatný odstavec.

Stát poskytuje všem studentům ,,jídelní dotace“. Jedná se o cca 2,5 euro na jídlo a takto zvýhodněných si jich můžete dát kolem 21 v měsíci (tzn. třeba každý oběd v pracovním týdnu). V menze připomínající luxusní restauraci pak sedíte s přáteli u polévky, salátu, hlavního jídla a dezertu za 1,5 €. Když se to omrzí, vyrazíte do téměř kterékoliv klasické restaurace. Systém je stejný a tak jsme si v pátek pochutnali v Thai Inn Pubu na parádním asijském jídle za 3,5 €. Pochutnali si tedy zvlášť ti, kteří dali přednost meníčku, které mělo na jídeláku méně než dvě papričky. Tímto zdravím Petra, snad stale žije.

Dále je tu perfektní system městských kol – za 3 € ročně si je můžete z elektronických stojánů brát jak chcete (pokud stojan není prázdný a nebo naopak plný, když kolo vracíte). Nebo třeba Urbana Card, se kterou se dá jezdit všude. Její účel se částečně prolíná s tím, kterému měla sloužit pražská Opencard – chytrá čipová karta pro Pražany i návštěvníky. Někde se podaří, někde ne.

Jediné, z čeho by člověk mohl být kapku rozmrzelý, je počasí. V pondělí a úterý bylo ještě slunečno a 26 stupňů. Od té doby se zatáhlo, prší a teploty jsou kolem slabé patnáctky. Kdo by si tím nechal zkazit náladu, když vše ostatní funguje lépe, než čekal, no ni?

13. 9. 2014, Lublaň