Díl 3: Jsme ,,Slovinci“! A máme na to papíry...

       Stejně jako ve fotbale nemůžete tlačit na pilu po celý zápas a Vaší útočné akci předchází promyšlená mezihra ve středu pole, tak i já po úvodní bloggerské smršti zvolnil tempo a svou šanci si vyčekal. A teď je to tady, jdeme dva na jednoho! Aby bylo o čem psát, rozhodl jsem se úspěšně dokončit kurz slovinského jazyka, absolvovat konferenci MUNLawS a především jíst, kde se dá, abych se o to všechno mohl s Vámi nyní podělit.

Jak bylo naznačeno v úvodu, na konci září jsem se já a mých 17 milých spolužaček a spolužáků stali ,,certifikovanými Slovinci“. K dosažení tohoto nečekaného životního úspěchu bylo třeba zdolat překážku v podobě písemné a ústní zkoušky. Štěstěna byla na mé straně, když jsme si s makedonskou kolegyní na ústní části vytáhli ,,rozhovor v restauraci“. Díky lehké hospodské konverzaci ve španělštině jsem čtyři léta na gymplu procházel (nepochopitelně) hladce tímto, na první pohled sympatickým jazykem, a na tuto tradici jsem navázal i se slovinštinou. Stačilo vyžádat si ,,mizo za dva“, zeptat se ,,kakšna je vaša hišna specialiteta“, z vinného listu zvolit ,,pol litra refoška“, to pro jistotu doprovodit ,,pivem Union“ a na závěr imaginárního gastronomického zážitku okusit ,,prekmursko gibanico“ – sladkou kalorickou bombu ze severovýchodu země.

Skvělá squadra skupiny 10! Já už byl na MUNLawS.

Kurz jsme zvládli všichni a pevně věříme, že je to díky nespornému lingvistickému umu. Zlí jazykové by nám mohli podsouvat tu bonboniéru a slovinskou písničku od Tinkary Kovač (místní Anna K) dva dny před testem pro naší profesorku Andreju, ale historie se neptá a proto necháme konspirační teorie raději stranou.

V pátek 26.9. v 10:30 jsem měl jazykový certifikát v kapse a za normálních okolností bych byl na cestě do nejbližší hospody. To by tomu však nesměl předcházet zdlouhavý a urputný niterní souboj, ve kterém pohodlnost dlouho vedla, nakonec však byla těsně poražena odhodlaným svědomím. Zápasilo se o účast na mezinárodní konferenci MUNLawS, modelu OSN, která měla proběhnout od pátku do pondělí na zdejší právnické fakultě. Tolikrát jsem si říkal, že jsem se na to měl vykašlat a radši vyrazit na výlet. Nemusel bych trávit krásné zářijové dny nad papíry o neutěšené situaci v Jižním Súdánu, zabývat se hrozbami internetového terorismu a pročítat vše, co diplomaté a politici Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska (země, kterou jsem měl jako delegát zastupovat v Radě bezpečnosti) na mezinárodní či domácí půdě o těchto tématech kdy řekli.

Security Council v plné parádě!

Svědomí tedy vyhrálo a já jsem místo na pivo mířil na zahajovací ceremoniál, plný nejistoty, co nadcházející dny přinesou. Povzbuzením bylo, že z koleje mne doprovázela milá číňanka Heqing, která byla delegátkou Jordánska a hned po vstupu do budovy jsem potkal spolužáky z pražských práv Lukáše a Jirku, kteří se pro změnu chystali zasednout ve Světové bance.

Spojka z pražských práv na konferenci. Vlevo je slezský prvek.

Přes skutečnost, že to byla má první modelová konference OSN vůbec, nervozitu před každým projevem (a že jich za ten prodloužený víkend bylo) a to, že jsem toho moc nenaspal, svého rozhodnutí určitě nelituji. Naučil jsem se spoustu nových věcí, analyzoval nedostatky, na kterých je třeba zapracovat a v neposlední řadě dospěl k zajímavým zjištěním. Například - čím lepší výkony delegáti a delegátky podávají během dne, o to více se odvážou během tzv. social events. Žádní zalezlí šprtíci jak by snad jeden očekával, prostě vůdčí role se chopí nejen na půdě své komise, ale i na parketu a na baru. A když jim na karaoke párty pustíte slovinskou písničku (většina zúčastněných byla ze Slovinska), málem se porvou o mikrofon. Sečteno, podtrženo – bylo to super and… God save the Queen!

S přáteli z jazykového kurzu pokračujeme v degustačních toulkách po místních restauracích, které akceptují „študentski boni“ – slevy na jídlo. Náš záběr je široký a tak jsme se prostřednictvím vidliček a nožů octli opakovaně v Mexiku, Číně, Itálii, Thajsku…až si říkám, že bychom se taky někdy mohli zastavit ve Slovinsku. Ale marná sláva, u mne zatím jednoznačně vede Mexiko reprezentované restauraci Joe Pena´s, které sekunduje Cantina Mexicana. V prvně jmenované jsme po úžasné polévce dostali k zakousnutí nachos se třemi omáčkami, následovaly skvěle vypadající a ještě lépe chutnající tortilly, quesadilly, burrita a „cojávímcoještě“. Když jsme mysleli, že bychom po hodině a půl příjemného sezení zaplatili, přistál nám na stolech voňavý domácí dezert. Nikdy jsem nic takového nejedl a s konstatováním, že byl skvělý, obsahoval čerstvý ananas a místy připomínal lívance odkazuji na foto níže.

Dezert, na který s láskou vzpomínáme:)

Je středa a první informační schůzka na právnické fakultě (kterou jsem dobře poznal během víkendu) se koná ve čtvrtek. Toto (snad krátké) setkání je jediným pevným bodem v zatím volném programu. Po předchozích dnech se rád na chvíli zastavím. Nejlepší by bylo tzv. aktivní zastavení - v přírodě! Ta je tu nádherná a v posledních dnech jsem jí nevěnoval příliš času. 

                                   

                                                                       1. 10. 2014, Lublaň