Díl 11: Dober dan, Belegrade! 

V Lublani jsem se po domácí zimní přestávce neohřál ani týden a už s dalšími šesti staronovými spolužáky ze zdejší právnické fakulty nabíráme s Oplem z již téměř domácké půjčovny ATET směr Bělehrad. Složení je tradičně pestré a tak při pasových kontrolách po sborově nacvičeném ,,Dober dan“ následuje předávka českých, polských, dánských, italských a tureckých dokumentů celníkům. Menší národnostní úprava následuje po překročení srbských hranic, kdy se Turek Ege na vlastní žádost stává Antoniem z italského Milána. ,,Moc nás nemají rádi. Při sportovních událostech mezi Turky a Srby to už odneslo životem několik lidí z obou táborů.“ Tak tedy WELCOME TO SERBIA!

Následující cestu do Bělehradu nejlépe vystihuje spojení: nikde nic. Po klidné cestě jakoby měsíční krajinou, několika tanečních kreací celé posádky včetně řidiče a jednoho drobného zabloudění jsme rozbili brány srbského hlavního města. Následná noční procházka byla krátká o to déle jsme na hostelu, či spíše dost parádním apartmánu (díky Bartku), mohli mastit vynikající ,,Cards against humanity“. A následující ráno nás v naprosto humánním (též by šlo říci erasmáckém) čase 11 hodin, čekala Belegrade free city walking tour. Poznatky z komentovaného bloudění městem jsou předmětem následujícího odstavce.

Nákupní třída a centrum města překvapily až nečekaně středoevropským vzhledem. Místní ,,Stodolní“ plná tradičních srbských pubů – kafan byla taky jako z reklamy na velkoměstskou idylu. A co by vám teprve řekli ti, kteří už dopoledne koštovali domácí rakiji a pomazánku ajvar. Hrad, který dal městu jméno, se taky líbil a vše umocnil parádní oběd v místní hospodě. Navíc jsme si připadali chvílemi jako v Eurotripu, když jsme při placení dávali dýška v bankovkách. Když však vezmete v úvahu že v Srbsku je mají i pro 1 dinár a ten je asi 0,23 Kč, je vám hned jasné, že to z naší strany zase taková sláva nebyla. Po prohlídce jádra města přišlo na řadu přilehlé okolí. A tam už o sympatickém vzezření nemohla být příliš řeč. Sovětské časy a skutečnost, že město bylo více jak 70 x bombardováno zanechaly na Bělehradu spoustu šrámů. Ponurou atmosféru kompenzovali místní, kteří byli vždy ochotní poradit (ačkoliv do angličtiny se jim rozhodně nechtělo tolik jako Slovincům).

Další den, při cestě zpět, jsme zastavili v působivém městě Novi Sad. Rozdíl oproti některým bělehradským koutkům vystihl zdařile Honza (mimochodem můj nový spolubydlící), když pravil: „No vida, když se jím chce, tak si tu okolo i uklidí“. Měl pravdu, chlapec, na druhou stranu byl tento výlet konečně o BALKÁNU a k tomu by snad vymydlené ulice ani neladily. Atmosféra, svérázní a přívětiví Srbové a spousta interních hlášek jsou tím, co si budu z návštěvy více jak 7 milionové země zaručeně pamatovat.

Již během výletu se začal rodit nápad Itala Federica na uspořádání pravé večere ve znamení kuchyně ze země, kde se křižují když zaslechnou slovní kombinaci špagety s kečupem. Neuběhlo mnoho dní a už nám servíroval naprosto geniální lassagne. S láskou uvařené ragů, pořádná porce mozzarely, menší množství bešamelu a na přidání čekali všichni. Večer podtrhl dezert polských kolegyň Zuzy s Olou. Chuťový zážitek a popichování, že Honzové by ostatním naservírovali pouze pivo nás vyprovokoval českou právnickou stopu v Lublani k tomu, že příště se vařečky chopíme my. Tak držte palce!

Poloha města je poměrně strategická - Bělehrad leží na soutoku Sávy s Dunajem.

Sluneční paprsky v ulici plné kafan - tradičních pubů.

Máte snad lepší nápad na začátek dne?

Tady to zrovna bylo poměrně depresivní.

Průvodce Belegrade free city walking tour je úplně vlevo. Pozornost zaslouží jeho magický batůžek, ze kterého vždy vytasil nějakou domácí dobrotu na ochutnání. 

I tady někdo bydlí.

Naše posádka v kompletní sestavě.