Díl 17: Rozlučka Honzy “lebedy” Petra

O mém spolubydlícím z druhého semestru, Honzovi, jsem už zde ztratil pár řádků. Nezmínil jsem však, že o mé blogování jevil po celou tu dobu našeho idylického soužití nevídaný a vytrvalý zájem. Do jisté míry za to pravděpodobně mohly obavy, které choval o legalitě svého pobytu v Lublani. Vždycky mne tedy prosil, abych jej v zápiscích příliš nezmiňoval a nevystavoval ho nebezpečí odhalení pracovníků zahraničního oddělení naší fakulty.

Skutečnost, že na konci svého pobytu napsal báseň a poprosil mne o její uveřejnění, beru jako jeho finální vystoupení z ilegality. Jako přímý účastník mnoha událostí s tímto mistrem rýmu střídavého mohu potvrdit, že řádky níže z velké časti odpovídají jeho slovinské realitě. Jen zapomněl na odpolední lebedu…

Ach, krajino pod Triglavem,

přijalas mne vřele.

Nad mým alko-stavem,

dohlíželas bděle.

V ráji kol a semaforů,

kde snad všechno můžete,

má váha nešla dolů,

Fresco, chrám pana Jožete.

Jemu hold vzdát chci,

tomu mesiáši pleskavic.

Nemyslel jen na práci,

za bony vždy vydal víc.

Nyní loučím se s Tebou,

ádijé, ti volám!

V srdci budeš stále se mnou,

jinou už tam nemám.

Autor: Jan Petr

Beat generation