Slovinské zápisky

Díl 12: Chorvatská idyla a Miss Sarajevo, část první

Už snad ani nepřekvapí, že se tento díl zápisků ponese opět v cestovním duchu. Zatímco v zimním semestru jsem se s vámi dělil několikrát o kulinářské zážitky z hlavního města Slovinska, v letňáku si zápisky už podruhé nasazují turistický batůžek. Ono se vážně není čemu divit - do školy toho v předchozích týdnech tolik nebylo a byl by hřích nepodniknout výlety za hranice Lublaně.

Ač by si to zasloužili, nemůžu psát o všech podniknutých výpravách. Památkově chráněná jeskyně Postjna, na hrady a zámky bohatý východ Slovinska či parádní stopovací dobrodružství na západní pobřeží jsou jen reprezentanty uskutečněných cest. Dobrodružství, o které se podělím detailněji, se odehrálo během prodlouženého březnového víkendu v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Spolu s dalšími čtyřmi členkami posádky (ptal jsem se však i kluků, zda nechtějí jet…) jsme během 3 dnů najeli 1400 km a navštívili 4 hlavní místa dohodnuté trasy – Plitvická jezera, Split, Mostar a Sarajevo.

Plitvice nabídly skutečně působivé přírodní scenérie. Holky mačkaly nadšeně spouště foťáků, vodopády hučely jak se patří a voda byla průzračně čistá. Mám-li najít nějakou chybičku, bylo to mé rozhodnutí sníst banán po vstupu do parku. Byl bych ušetřen dvouhodinového pátrání po koši, který se pochopitelně zjevil až v momentě, kdy už jsem měl morální dilema rozseknuté a slupka se opalovala na kameni u jezírka. Každopádně mít více času, strávili bychom obklopeni čarokrásnou přírodou více než 3 hodiny. Takový luxus jsme si však nemohli dovolit – bylo třeba vyrazit do Splitu.

Druhé největší město Chorvatska si brzy získalo všechny z nás. Těžko říci, zda za to mohl velký apartmán ležící kousek od pláže, přátelští Chorvati (když to nešlo anglicky, jazykem s prvky slovinštiny a češtiny jsme se vždy domluvili), zachovalé historické centrum nebo sobotní snídaně u moře. Asi to bude od každého trochu, každopádně velký dojem na mne udělali i místní, kteří si plnými doušky užívali slunečné sobotní dopoledne. V jedné ruce tašku čerstvého pečiva z voňavých pekáren (ty byly doslova na každém rohu), ve druhé čerstvý úlovek místních rybářů. Kavárny na promenádě praskaly ve švech, mezi nimi probíhala jakási hudební show a do toho všude pobíhali mladí Modričové, Rakitičové a Mandžukičové s fotbalovými míči. Z ženské části posádky několikrát zaznělo cosi o hledání manžela ve Splitu.

Na vdavky však nebyl čas, bylo třeba vyrazit do Bosny, kde nás jako první čekal Mostar. Do něj se jezdí především kvůli replice Starého Mostu, jenž byl zničen za války v roce 1993. Rekonstrukce se skutečně povedla, což však také znamená, že město je vděčným turistickým cílem. Přes úchvatnou krajinu kolem, historii města a most samotný jsem měl z Mostaru dojem, že dnes slouží především jako velké lákadlo pro všechny zvídavé cestovatelé, na které je vše moc dobře narafičeno a o objevování autentického bosenského životního stylu zde nemůže být řeč. Zaplatili jsme (víc než jsme dle jídelníčku měli) v na první pohled sympatické restauraci a vyrazili za posledním návštěvním bodem naší trasy.

Cesta do Sarajeva byla plná krásné krajiny a řidičských kuriozit. Na silnici vinoucí se podél řeky Neretvy jsem dospěl k názoru, že bosenští řidiči se musí modlit více jak 5x denně než běžní muslimové (islám je zde převažující náboženství). Když vás v klikatých zatáčkách předjíždí rychlostí kolem stovky jedno auto, s pomocí pár nehezkých slov se přes to přenesete. Jenže to by nebyli místní šoféři, aby někoho nenapadlo předjet auto, které samo předjíždí. Na filozofování, zda se z nejbližší zatáčky nemůže něco vyřítit, zkrátka bosňané nemají náturu. A tak se z jednoho pruhu v jednom směru stávaly dva, někdy i tři. Každopádně jsme ve zdraví dorazili do hlavního města téměř čtyřmilionové federace. A tomu se budu věnovat už brzy, protože si zaslouží zvláštní pozornost.