Díl 16: Tak ještě jednou, naposledy!

Květen v plném proudu, rozloučení se zkouškovým obdobím proběhlo svižně a bez zbytečných formalit. Radost mi tak kazil pouze fakt, že se blížila chvíle, kdy já sám budu muset dát sbohem Erasmu a na nějakou dobu také Lublani. Nejlepším receptem na nenadále stavy úzkosti tak bylo opět sbalit batůžek mladého cestovatele a vyrazit poznávat krásy Slovinska, Chorvatska a Černé Hory.

Společně s kamarádem Martinem, který návštěvu pojal jako po-státnicový výlet a zároveň možnost prosondovat své budoucí působiště, a dalšími – ať již z Čech, Moravy, Slezska, Polska, Dánska či Francie nás pak čekaly dobrodružství a výzvy s nimi spojené. Dnes už to máme vše za sebou a můžeme s hrdostí prohlásit:

Nás jen tak nezastaví…

Židle na ježka. Poslední, na co máte chuť, když vyzvednete kamaráda kolem půlnoci na nádraží, je sledovat, jak Vám před očima zavírají vytipovanou hospodu s levným zlatavým mokem. Malý soudek Svijan dovezený z domova se tak ani nedožil ledničky v Rožné Dolině. O večerní romantiku v parku Tivoli bylo postaráno… .

Gendrové předsudky. Že se s kluky špatně stopuje? A bez holky to mají rovnou vzdát? To říkejte Martinovi, který sám stopl pro sebe a další tři účastnice low-cost výletu do Koperu zbrusu nového bavoráka. Já a Hanka jsme je za chvíli následovali. Jak jinak než v X5.

Pegueot 206. Lépe řečeno – nic nezastaví jeho. Přesně s tímto milým francouzským přítelem jsme v pěti lidech ujeli stovky kilometrů při cestě do Černé Hory a zpět. Že jsme mnohdy neměli kam dát nohy, nevadí. V horších případech už se málem losovalo, kdo poběží za autem. Jeho motor spokojeně a věrně frněl po celou dobu. Nezbývá, než mu přát šťastný návrat do Francie, který jej i s jeho majitelem bude na konci Erasmu čekat.

Stravovací etiketa. Marně nás v uličkách malebného Kotoru lákali číšníci do turistických lokálů. Čím více se prvně usmívali o to větší bylo jejich pohoršení, když jsme se uvelebili na náměstí u přilehlého kostela a začali konzumovat výrazně levnější dobroty z místní pekárny. Chutnalo mi snad ještě více než tehdy při improvizované večeři na parkovišti před Lidlem.

Kaňon Tara. Až 1300 metrů hluboký, po Gran Canyonu druhý nejdelší na světě. My jsme ho zvládli na šířku. Na zip-linu…ne, že by to nakonec bylo tak hrozivé, ale dodnes nevím, kde jsem sebral tu odvahu!

Přívětiví celníci. Cestou z Černé Hory do Dubrovníku musíme přejet malý úsek Bosny a Hercegoviny. Oficír si prohlídku našich dokladů užívá, jako by Bosna měla zítra vstoupit do Schengenu a on být odvolán kdesi do šedivého kanclíku. Trvá to věčně a místo navracení pasů a občanek následuje výzva k vypnutí motoru a otevření kufru. „What is this?“ „Ať v tom bordelu vidí cokoliv, tohle bude na dlouho“, povídám si. „This is musli“, odpovídá suše a s typickým přízvukem francouz Nicolas. Světe div se, celník už poté raději nechce slyšet nic – hurá do poslední destinace!

Vedro v Dubrovníku. Město krásné, lidí však hodně a úmorné vedro od samého rána. Po taktické poradě jsme proto moudře zvolili ústup. Někteří z nás se zchladili v moři, jiní vše pozorovali z přilehlého baru. Večer nás pak již téměř prázdné městské hradby odměnily parádním výhledem.

Dlouhá cesta zpět. Zpocení, slaní, unavení a kolem 700 km před námi. I za pomoci fotbalovo-volejbalové rozcvičky na odpočívadle kdesi v Chorvatsku okolo 2:30 jsme to zvládli a do Lublaně dorazili za svítání. Ještě jsme stihli pozdravit opozdilce, vracející se z včerejší párty zpátky do Rožné. 

S láskou natočené.

Jedna ze stopařek na obrázku se za chvíli nedobrovolně vykoupe. Oblečená.

V Podgorici dosáhla naše stravovací etiketa vrcholu.

Hlavně se z toho nepo...

Sluníčko už nepere, takže je v Dubrovníku veselo.

Každý cestovatel má svého Wilsona!