Díl 13: Chorvatská idyla a Miss Sarajevo, část 2

Cesta do Sarajeva byla vtipná ještě dříve, než jsme nasedli do auta. Majitel hostelu nám ihned po rezervaci poslal milý mail, jehož hlavním obsahem bylo vysvětlit nebohým turistům, že nalézt vytipované ubytovací zařízení ve spletitých uličkách Bosenského hlavního města je úkol nelehký. Gogole maps prý nemáme ani zkoušet a naší jedinou šancí je vybrat si jedno z šesti přiložených videí (dle směru, ze kterého do města vjedeme) a cestu si zapamatovat. Místo tradiční čtvrteční párty v Companěros jsem tak poslední chvíle před odjezdem trávil zapisováním poznámek s orientačními body po cestě. Vypadalo to asi následovně: „Po odbočení za mešitou, pak mešita vpravo, mešita vlevo…“

Přes veškerou hrůzu, kterou nám (či alespoň mi) hledání hostelu Mills nahánělo, a skutečnost, že jsme Mostar opouštěli s vědomím, že za světla do Sarajeva nedojedeme, jsme pátrací dobrodružství zvládli na první pokus. Můžeme se jen dohadovat, zda bylo instruktážní video tak dobré, my tak kvalitně připraveni anebo to bylo díky navigaci v naší třistaosmičce, která nás vedla rovněž neomylně. Spali jsme poblíž historické části města Baščaršija, takže po vybalení neprodleně následovala exkurze.

Čtvrť, která byla Osmany postavena v 15. století, je doslova kulturní křižovatkou Evropy. Díváte-li se z určitého bodu před sebe, spatříte klasickou orientální architekturu. Za vašimi zády je pak „typická“ Evropa se stavbami, jaké jsou běžně k vidění ve Vídni či Budapešti. To vše na jedné jediné ulici. I přes únavu z cesty jsme neodolali návštěvě čajovny s vodní dýmkou. Tečku za končícím dnem představovala narvaná hospoda s pivem Sarajevsko, nejvíce artefaktů na zdech však neslo název Staropramen.

Poslední den jsme měli možnost ponořit se do historie tohoto magického místa ještě hlouběji. Sympatický absolvent studia geografie a místní průvodce Neno nás během dvou hodin provedl místy, z nichž jsme některé poznali již večer. Až díky jeho vyprávění jsme ale mohli plně docenit jejich význam. Bez předchozího výkladu bychom stěží věděli, že červené výplně na chodnících slouží jako památka pro ty, kteří na daném místě za občanské války ztratili život. Bylo nesmírně zajímavé poslouchat vyprávění od člověka, který hrůzy bitev v Bosně a Hercegovině sám zažil. A jeho otec v nich sám bojoval. To, že si konflikt stále dobře pamatuje, bylo znát z Nenova hlasu na tržišti Markale, kde v roce 1994 minometné střely vzaly život téměř sedmdesáti lidem. I tak zůstával na můj vkus obdivuhodně objektivní a spravedlivý. Zná hodně příběhů, kdy místním Chorvatům a muslimům=Bosňákům pomáhali bosenští Srbové, jejichž kolegové město ostřelovali minomety z přilehlých hor. Právě vůle obyvatelů Sarajeva nevzdat se, byla dle našeho průvodce příkladná. Mnohdy překonali strach ze střel, které mohly dopadnout kamkoliv, opustili sklepy a snažili se žít i v obléhaném městě normální život. Ten zpestřovaly soutěže jako „Miss Sarajevo“ či divadelní představení.

Jen o kousek dál podél řeky nás čekalo další historické okénko. O Sarajevském atentátu jsem předtím pochopitelně něco slyšel. Avšak stát na místě, kde Ferdinand d´ Este a jeho žena Žofie ztratili život a dozvědět se, že šlo v podstatě o nešťastnou souhru náhod bylo opět něco nového. Nebýt řidiče, který špatně odbočil vpravo, místo aby pokračoval rovně, neoctlo by se auto následovníka rakouského trůnu přímo jako na podnose před atentátníkem Gavrilem Principem, jenž zrovna vycházel z cukrárny na rohu, kde se schovával po prvním nezdařeném pokusu jeho kolegů o atentát. Ten nemohl uvěřit svému štěstí a měl pak pochopitelně snadnou práci.

Sarajevo toho zkrátka zažilo mnoho. Většinu jeho obyvatel tvoří muslimové, k nalezení jsou však i svatostánky jiných náboženství. I proto se mu říká evropský Jeruzalém. Když se z mešity ozval charakteristický zpěv, svolávající k odpolední modlitbě, Neno ze slušnosti přerušil povídání. A vzájemný respekt mezi lidmi je dojem, který mi z města zůstal i po jeho opuštění. Neměli jsme již čas navštívit jeho novější části. Ty však díky „vytříbené“ socialistické architektuře Sarajevu na kráse nepřidávají.

S Bosnou a Hercegovinou jsme se tak loučili obohaceni novými zážitky, vědomostmi a také s plnou nádrží benzínu (rozdíl oproti Slovinsku dělal 30 centů na litr…).  A já již teď vím, že do Sarajeva bych se zase rád vrátil, protože město jako je tohle, se nejen v Evropě jen tak nevidí!

Střet kultur živě:

Koukneš tam a máš Západ...

...otočíš hlavu a jsi na Východě.

Kdo je připraven, není překvapen.

S průvodcem Nenem na tržišti Markale, které bylo svědkem válečných hrůz...

...stejně jako spousta dalších míst v Sarajevu.

Život se v zde však nezastavil ani tehdy, ani teď. 

Tamhle za kopcem je Sarajevo!

Návštěva čajovny byla téměř povinností...

...a bez vodní dýmky by to tam nebylo ono. I když "magic tea" měl taky něco do sebe.